Žijí s námi bigoši

Už je to tady

Bigošem ( z angl. Big = velký) se dítě stává poté, co jeho rozměry předběhnou rozměry mateřské, potažmo otcovské. Z tohoto hlediska máme bigoše tři – dva mě předrostli a třetí nosí větší podprsenku.

Když se mi chce vyplakat na rameni, musíme vzájemné objetí naaranžovat tak, aby naše hrudníky do sebe zapadly podobně jako puzzle – jinak už to nejde.

Tělo bigošů roste rychleji než to jejich mozek chápe. Mají problémy s koordinací, nevejdou se za stůl, stále do něčeho vráží, všechno jim padá z ruky, žádný prostor jim není dost velký. Hlavu mají posazenou o kousek níž než jim vývoj káže – jakoby nemohli pochopit, že se mají na svět dívat z takové výšky. Ze všeho nejvíc připomínají skládací metr s botami na konci. A pořád rostou.

Musím přiznat, že mě to trošku zarazilo. Věděla jsem, samozřejmě, že to přijde – jednou… Věděla jsem, že někdy je to období těžké pro všechny zúčastněné. Jen jsem si nějak nepřipouštěla, že se věty jako “No to snad přeháníš, matko” (pronesené rádoby hlubokým hlasem jako reakce na požadavky stran úklidu) nevyskytují jen v literatuře.

Jídlo

Středobodem vesmíru našich dospívajících je jídlo. Potkat Dominika s prázdnou pusou lze snad jen ve spánku. Jídlo se dělí na “rychlé cukry”(čokoláda) a “pomalé tuky”(sýr). Rychlé cukry se pojídají u televize, u počítače, při úkolech a vždy, když nejsou k dispozici pomalé tuky. Bylo by mylné domnívat se, že děti, které jedí jednou denně, totiž pořád, mají pestrou stravu! Věta “My nemáme nic k jídlu?!” se ozývá pokaždé, když v ledničce chybí tvrdý sýr (nakrájený) a ve spíži čokoládové kuličky Ferdy. K jídlu není nic, co se musí rozbalovat, krájet, otevírat, ohřívat nebo jinak připravovat. K jídlu je ovoce všeho druhu, čokoládové kuličky a sýr.

Rozdíl mezi pohlavím se stává ještě nápadnější, když je čas k jídlu (rodinnému). Ty tam jsou doby, kdy jsem dala oběd na talíř a děti to poslušně snědly. Dnes dám jídlo na talíř a nastává směnný obchod – ten nechce maso, ta zase nejí knedlíky…

Helenka snídá bílý jogurt a kukuřičné lupínky. Dominik snídá několik dřevorubeckých krajíců s pomalými tuky. Dan u stolu rozjímá a semtam roztržitě zvedne k puse lžičku s medem. Všichni mají dobré důvody stravovat se právě tímto způsobem a jsou ochotni kdykoliv nám na toto téma připravit přednášku.

Za opravdu zvláštní jev považuji fakt, že čas od času mě naši bigoši vyženou z kuchyně a připraví hostinu. Výsledkem bývají netradiční experimenty, které jsou většinou moc dobré, a dobře vypadající (ouhledné jidélko – převzato z Magdaleny Dobromily Rettigové).

Slovník

Tolik let jsme je učili mluvit a správně používat náš květnatý jazyk, abychom teď stále poslouchali “Tak to je teda hustý”, “ To je fakt teplý!”, "Tý jo, to je koží!”, "to je teda mazec", apod. Nejvíc mi vadí, jak si poslední dobou libují ve vulgárních výrazech. Požádali jsme je, aby mluvili slušně - nahrazují tedy všechna neslušná slova slovem “deštník”. Takže doma posloucháme: “ Ty seš teda deštník!” “ Já se na to vydeštníkuju!” “ Mám deštník!” – což nám poskytuje nekonečné možnosti úvah nad tím, kdo co je, co udělá a co vlastně má.

Vzhled

Moc důležitá věc. Vlasy se nečešou, jen myjou a cuchají ( kluci), u holčiček pouze rozčesávají a nechávají volně viset podél obličeje a přes oči až po nos. Samozřejmě barva nemůže dlouho zůstat stejná, to je děsná nuda. Vzpomínám si, jak jsme šli s manželem, našimi 5 dětmi a 5 dětmi našich kamarádů do restaurace na oběd. Servírka si nás prohlédla a zeptala se: “ To jsou vaše vlastní…” a já se nadechla k vysvětlování, očekávajíc slovo “ děti”, ale ona dodala “…vlasy?” s pohledem upřeným na červený přeliv, který měl zrovna Dominik na hlavě.

Oblečení je neméně důležité. Nic příliš čistého, příliš nového a příliš usedlého se nenosí. Důležité jsou nápisy, barva, velikost – a majitel. Půjčují se ponejvíce mikiny, ale občas i jiné kousky garderoby. Prý nám tím ušetří peníze za novější a bohatější šatník.

Vůbec se nezmiňuju o délce nehtů a pleťové kosmetice. V tomhle jsem totiž ještě fosilnější než v ostatních věcech.

Teritorium

Rozšiřuje se. Kalendář je popsán samými úžasnými akcemi, které rozhodně nesmějí propást. Ještěže nám doma nechávají špinavé ponožky a prázdné skleničky u televize, jinak bychom mohli občas propadat melancholii.

Jsou jako ptáci, když se učí lítat. Ted se ještě proletí, a vrátí zpátky do hnízda. Budou ale lítat čímdál odvážněji a rozšiřovat si svoje teritorium, a jednoho dne vyletí úplně. Jenom doufám, že jsme jim připravila křídla dost pevná – a že pokaždé najdou cestu domů.