Vyrůstala jsem na větách typu - "Kdo lže ten krade" či "Lež má krátké nohy".
Někdy mám pocit, že život velmi rychle najde skulinku, kde si právě nejste jistí v kramflecích a šup. Už Vás vláčí, řekla bych až naturálně, po huběnce právě v tom odříkaném. Stalo se i mně.
Bylo pondělí. Začínal další letní týden a mně se zdálo, že to bude týden jako každý jiný.
Přestože to bude vypadat, jako bych věděla něco o době, kdy byli moji rodiče mladí a já to měla za pár po cestě na tento svět, není tomu tak.
Věřím, že nějaký osud nás každého provází. Nevím, zda je nutné ho znát, ovlivňovat, jít mu vstříc a přiznám se, že toto poznání mi zatím asi neschází. Přesto, když se mi opětovně stane věc, která pro mne má váhu, jsem tím Panem Osudem mile potěšena.
Myslím, že znáte pocit, kdy jste uprostřed lidiček Vašemu srdci nejbližších, milených, a přesto potřebujete alespoň na chvíli odejít si jeskyňkovat. Nevíte, co vlastně říkám?
Podle kalendáře začalo léto. Všichni už cítí, že kýžená dovolená se objeví v cílové rovince. Ne tak my. Právě jsme se z naší dovolené totiž vrátili.
Celý život se v naší domácnosti vyskytovalo nějaké to zvířátko...
Výchova je zvláštní věc. Asi nejvíc tím, že výchovu neprozrazuje tolik to, co naučíte své potomky vědomě, jako to, kdo je učí, co je naučí podvědomě a jakou váhu tomu sám přikládá.
Dalo by se říci, že můj sportovní antitalent či snad antipatie, je určitě dána rodově, protože, jak jinak by mohla mít takovou intenzitu.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.