O městu nad soutokem

Stála jsem ve frontě, jak by řekl Kuba, obchodu se zrním a vyčkávala v řadě. V hlavě jsem rovnala kolonky – má udělati, udělala a vyčkávala. Když tu slyším hlas, hlas mně známý, povědomý, blízký. A přímo přede mnou dvě ženštiny libých tvarů a tváří - velmi milý pohled, řeknu Vám. Co víc. Obě mé kamarádky a spolupracovnice z města na soutoku. Kolegyňky ze základní školy v Mělníku. Srdečnější setkání jsem si asi nemohla ani přát (kde byla v ten moment má předsevzetí udělat ještě to a to a to…).

Jak je to dlouho, co jsem vzpomínala na dobu, kdy já, coby paní učitelka, stála před třídou sedmáků a měla je naučit mít ráda Čechy krásné, Čechy mé. Zdálo se mi to tehdy nemožné. Když jsem poprvé předstoupila před třídu plnou zvědavých, pichlavých očí a nadechla se ke zpěvu, zaznělo něco tak falešného, že jsem tu třídu rozřehtala.. A tahle umečená koza měla být jejich nová učitelka na hudební výchovu. Tréma se podala během pár týdnů permanentního máčení se mezi pubertálními výjevy sedmáků a osmáků a zbožňovanými pohledy páťáků a šesťáků. Našla jsem cestičky, kde už asi dlouho žádný učitel hudebky nechodil. Ke konci mého prubířského roku sloužícího jako podklad pro diplomku, jsem zjistila, že uprostřed těch cestiček, jsem se se svými žáky sešla. Milé setkání.

Další roky už mě potkávaly ne jako paní učitelku a stejně- říkali mi tak vlastně po celou dobu čtyřletého pobytu v jejich městečku.

Z největších školních „vyvrhelů“ (těmi se už nezabýval ani pan školník) se stali ti nejvěrnější, a když jsem si přivážela z porodnice naší prvorozenou, byl to právě Jirka Šálek, co nás přišel přivítat za celé sídliště. Netvrdím, že jsem z toho byla odvázaná. Jeho vinnou to opravdu nebylo, byl v tom nevinně. Chtěl se kochat nad děťátkem v přenosné tašce. V tašce, zabalen v povijanu se totiž usmíval růžový grep. Ano, slyšíte dobře. Vysvětlím, i když nevím, zda můžete „takovouhle normální rodinku“ pochopit.

Z porodnice nás tehdy Jakub odvezl hned domů. Jak jinak, Majda už zase měla hlad a já byla ráda, že se šnečím krokem přesunuji (ostatně ten vjem šneka s jednou nohou, kterému byla omylem násilím rozdělena ve dvě, mi byl velmi blízký) a sžívám se s domácím prostředím. Když tu Kubovi rodiče přivezli známé, kteří se uvolili první vnouče v celé rozvětvené rodině zvěčnit natrvalo. Skvělé? Snad!!!

Tu chvíli jsem cítila jinak, depresi jsem měla, že jsem chodila jen díky tomu, že jsem se o ni opírala. Raději jsem neustále stála (důvody vysvětlí nezasvěceným každá rodička, která jednou rodila poprvé) a opravdu nechtěla podniknout cestu do porodnice kvůli kameře znovu. Co na tom, že všechno bylo kvůli nám?!! Když tu přišel kdosi s nápadem grepu v čepičce. Doufám, že je Vám jasné, že to byl nápad Kuby, ale proč to pitvat, že? Uvolila jsem. Pokud se mám pro dobrý začátek toho velkofilmu plížit ze dveří nemocnice jako spráskaný pes, beru. Hlavně, že Majda bude dál spokojeně spát v postýlce. No, tak už chápete? Jak by asi pániučitelka vysvětlovala grep v tašce na mimčo? (tenhle příběh je rodinným tajemstvím, na které si vzpomeneme kdykoli o velkofilm zavadíme, nicméně - Vy jej raději nikomu neříkejte, stejně by Vám nevěřili).

Vzpomněla jsem si na dozory mladé učitelky na obědě, kdy se chlapská část věrné 5.E. právě snažila zjistit, kolik mi může být let. „Tý je tak pětatřicet,“děl jeden. Druhý:“ Blázníš, vole, ta je mladá, tý je tak třicet.“ A bylo. Já, které právě zaschla čerstvá barva na dvacítce jen užasle zírala a podobné soudy milovala.

Mělník pro mne bude mít vždy své kouzlo. Bylo to místo naší svatby, první společná domácnost, byla to doba navázání nových kamarádství poté, co se ta dřívější z rodných míst musela zpřetrhat, byla to doba, kdy jsme byli bezstarostně spolu, starali se miloučce jeden o druhého, žili svou prací. Byla to doba podzimního mlhavého rána s pachem cukru, doba kvákání žab u autobusového nádraží, dlouhých procházek Polabím, ohňostroje při vinobraní a neodolatelné touhy Kuby dostat mě do víru dění se sedmiměsíčním břichem. Bylo to místo, kde jsem se poprvé sladce kutálela Polabím, když jsme čekali první mimi. Byla to doba, kdy jsem ještě nevěděla, co je to mít dítě a raději šla porod vyprovokovat indiánským během….

Vzpomínky se vrací bez ohledu na to, jaké jsou. Přesto ty moje mělnické vzpomínky beru všechny a ráda. Holky bylo to fajn a dost toho nebylo, ale co se dá dělat…