O běhu či spíše neběhu Terryho Foxe

Přesto - já a mé děti jsme se zúčastnily akce, kde by se nějaký sportovní výkon dal předpokládat.

Začalo to velice nevinně, jako ostatně každá akce, kdy mě mé okolí nechce polekat. Když nás jednou v podvečer navštívila Kubova maminka, byla jsem opravdu ráda. Holky se z nadšení pro měnily ve vyjevené jezinečky, ale babička je viděla stejně ráda i nezvladatelné. Na holčičí:" Jé, babi, my zítra přijedeme!", jen mohla oněmět úžasem. Jakub své úmysly zúčastnit se tenisového klání na rodných kurtech sotva prozradil mně, ale rodičům, ke kterým jsme měli složit své hlavy, se ještě nestačil zmínit. Babička přijala s božským klidem na tváři."Aha, no, to je dobře, ale já zítra dopoledne jdu dělat pořadatelku na běh Terryho Foxe. To byste se mohly, holčiny, přijít podívat za mnou?"

Konečně, proč ne? Zdálo se mi, že jako účastník akcí, který nezúčastněně pozoruje výkony sportovců z chodníku v nejhorším případě dá průchod svých sympatií tleskotem rukou, v tom jsem dobrá. K sportovním výkonům mě nikdo nenutil, a tak mě ani nadšení Kuby, že půjdu s celou ženskou rodinkou účastnit se běhu, nijak nevarovala.

Druhý den jsem slepě připravila vše tak, abychom s holčinami, přestože počasí mělo být pod psa, mohly vydržet být diváky běhu Terryho Foxe v Klánovicích až do konce. Dědeček nás dopravil na místo konání, tedy k budově školní a urychleně místo opustil (že já se nechytla zadních kol vozu, ještě jsem se mohla zachránit). Během chvíle jsme potkávaly všechny nadšence s čelenkami, psy, kteří běhali v triku s "Terrym" a při počtu malých dětí a žen s kočárky, nějak jsem v tom návalu znejistěla. Ne snad, že bych čekala to, co přišlo.

Poté, co jsem pracně našla naši babičku, bylo vidět, že její nadšení z toho, že jsme tu, je bezbřehé. Představila nás ( a hlavně všechny dcerky) své kolegyni a kamarádce. Ta, se jen zeptala:" Už jste se zaregistrovaly? Ta otázka mě ještě zatím nešokovala, neboť se mi zdálo, že je zřejmě nutné zaregistrovat se k získání oněch čelenek, ve kterých tu byly snad i školní lavice. Víceméně, to byla pravda. Ovšem, že dar nadaci bude znamenat získání pro holčinky lákavých čelenek a tím i zapsání se k běhu, jsme netušila. Polévali mě. Já poběžím, já poběžím….?????!!!!! Hrůůůůza, hrůůza, já???? No, to je snad paradox? Chtělo se mi křičet, to si dělají legraci.Určitě. Šla jsem si zjistit k tabuli délky jednotlivých tras. Až tady mě udivilo, že trasy jsou opravdu pro každého - bruslaře, koloběžkáře, vozíčkáře, chodce, mači s kočárky, běžce, cyklisty, prostě každý si našel to své. Trochu jsem se zklidnila. Snad to nebude takové faux pas. Půjdeme za kočárky nebo chodce, tak co? Dcerky si nadšeně navlékly čelenky a už se hrnuly k občerstvení pro kelímek vody. Nechápala jsem, jak se to stalo? Já na startu, jen kvůli nějakému příspěvku ? Promiňte, to vědět, tak snad radši nepřispěji (vím, zní to přitažené za vlasy, ale vždyť Vy už víte, jak to myslím). Vrátila jsem se zase myslí do důvěrně známé tělocvičny. Každé mávnutí praporku a odstartování jedné skupinky k běhu, mě přibližovalo vlastnímu děsu. A to se ještě dostavil tenis milující manžel, který nás přišel na start povzbudit a litoval, že nemůže "běžet" s námi. A tak alespoň fotografoval a i mě nanutil sportovní čelenku na hlavu. Jak nepředstavitelně sportovní?! No, umíte si představit, jak by asi vypadal pes s kočičími běhy? Tak jsem musela vypadat já se sportem vyzařující čelenkou na hlavě. Co bych pro své nadšené rodinné příslušníky neudělala?!!

Už je to tu, mávnutí pro naši skupinu se blíží. Z hrůzy jsem omylem vypila pitíčko jedné z dcerek. Věta našeho pana "mávače" před startem:" Kdo chce běžet jen 500 metrů, tak si najde na silnici značku 500 a otáčí, čekáme tu na všechny. Hezky pomalu, ať se nám tu nikdo nepomlátí!" Na startu a vyzývají k pomalosti, to slyším poprvé. Každopádně můj zelený obličej, to hodně povzbudilo. Okolních maminek s kočárky jsme se vyptala na trasu - furt rovnou za nosem. No, to taky vypadá zvládnutelně. Odstartováno, nikdo neběží. Aha, tak chodit umím i se třemi dcerkami. To přežiji. Bavím se s neznámými maminkami a cesta příjemně utíká. Vedle cesty hřiště s prolézačkami, houpačkami, tak tady bude problém. Skvělé, už předchozí skupinka se šprčky se tu během závodu zastavila. I dcerky neodolají, skvělý závod. Žádný stres. Po chvíli zastávka - čůrací. Skvělé, přidalo se dalších pět jiných mrňousků. Tak tahle akce nemá chybu. Když jsem se ze svého kilometru a půl vracely a babička na nás u cíle zamávala diplomy, mé dcerky se zběsile rozutíkaly. Kupodivu se mé nadšení z této akce projevilo tím, že jsem své tělo uvedla také do pohybu. Proutíkaly jsme cílem a od babičky dostaly diplomy. Radost se u dcerek znásobila tím, že každá dostala čokoládové vajíčko s překvapením a šly si zase pro pitíčka.

Kapela Slimáci, která celou dobu vyhrávala hitovky, nás všechny roztančila. Mě díky tomu, že celá akce tak dobře dopadla pro mou, málo odvážnou duši. Dcerky se nadšení nemohly zbavit po celý zbytek dne. Majda s čelenkou i spala a celá rodina i příští ráno musela snídat v čelenkách.

No, uznejte, že po tak těžkých minutách závodu si to opravdu zasloužíme….