O návratu do ráje

Byla jsem s holčinami opět u mé babičky. Rok se sešel s rokem a já se rozhodla, že nevyužít dobroty a ochoty mé babičky přijmout nás opět pod svou střechu by bylo až hříšné. (Tak jsme jí pro jistotu ten podaný prst utrhli i s celou rukou).

Výhodou byl fakt, že už nás nečekaly tak hrůzné akce jako je přeučování Lady na jinou krmi než je mateřské mléko. Pro babičku tento odstrašující zážitek znamenal, že se ptala, jak na tom jsou holky s krmí. Když se dozvěděla, že jsou veskrze samostatné, že i nejmenší už není ježečkem, do kterého jsme se snažili stříkačkou dostat alespoň kapku umělého mléka či čaje nebo přežít bez vzbuzení se na další porci mateřského mléka dobu delší než hodinku, bylo viditelně vidět, že si oddechla. To vše bylo písní léta minulého.

A tak jsem opět byla v ráji, kde vlají mokré ručníky na šňůře, kde voní seno a kde mé dcerky jsou jako doma. Přijmu-li fakt, že být jako doma znamená jediným výkřikem zastrašit k útěku kocoura a přimět slepice k celodennímu dobrovolnému žaláři v kurníku. Pominu-li, že být doma znamená otrhat si všechny záhonky s květinami bez ohledu na to, zda se jedná ještě o poupata, vařit z nich panenkám či je „narvat“ do všech PET láhví, které se doma zrovna našly. Koneckonců být doma znamená i to, že na prázdném dvoře se během několika hodin nashromáždila skoro celá půda hraček, a přesto naše tři „grácie“ se hádaly o každý kočárek, o každou panenku.

A tak, když jsem doma, Vám píši. Zanechala jsem za sebou babičku s mou maminkou, tři děti, které stejně dělaly, že mě neznají, stůl plný nedopitých skleniček, nakousaných buchet, stopek od rybízu a červených kuliček pod stolem a odešla jsem.

Šla jsem si jeskyňkovat. Tak dobře, srozumitelněji – vzala jsem hrábě a šla převracet seno. Sama ve své jeskyni. V tom nadpozemském tichu jsem slyšela zase šumět okolní lesy, zpívat ptáky a mísit to vše se zvuky vesnice. Kohoutí zakokrhání v dáli mě nedovádělo k šílenství (což se dělo každé ráno), zvuky traktorů, kombajnů či práškovacího letadla mi na pozadí modrého nebe a zelených stromů připadaly víceméně prozaické. Vypnula jsem. Ze dvora doléhal spokojený halas holek a babiček a já dělala, že pracuji. Nevím o účinnější relaxaci než předstírat fyzickou práci. Přesně to jsem teď dělala.

Myslí mi projely všechny ty příhody, které během několika dnů dostaly jasnější obrys. Obrys, který byl založen už někde v dětství. Nikdy jsem nevnímala, že to, co jsem prožívala tehdy vlastně kladem mohlo být. Zdálo se mi samozřejmostí mít pocit úcty na hřbitově, když tu leží milovaný dědeček, že stejně jako babička tak nějak ztichnu, snad abych mohla slyšet víc zevnitř. A přesto – mé dcerky ještě neměly nic z toho, co já brala jako samozřejmost každého člověka. Bože, i tohle mě někdo musel naučit?!!! Učila jsem tentokrát já a dcerky naslouchaly a kupodivu i chápaly. Zdálo se mi zvláštní, že každý, kdo mě během toho týdne potkal (přestože nenamalovanou, ne zrovna dvakrát slušně oděnou), mě poznal:“ Dobrý den Magdo, tak jak se máte? U babičky, u babičky???“ Neznali mě jinou, jen jsem zestárla, ale pořád mám vlastně vše společné s tou holkou, která se tu bezstarostně procházela v trenýrkách….

Vlastně tak úplně nevím, co Vám tím chci říct. Možná jen to, že když jeden český PAN spisovatel jednou napsal, že se zahradničením, obdivem a láskou k přírodě se začíná až po třicítce, věděl víc než já. Už teď cítím, že to na mě přichází. Ne snad, že bych milovala pletí, to asi nikdy (i když ještě mi zbývají tři roky). Ne snad, že bych neměla ráda ruch velkoměsta. Jen ten fakt, že na vesnici si lidé vidí do talíře tak nějak víc, se mi nezdá být už něco proti něčemu. Snad je to hlavně o úmyslech.

A já za ten týden nasála atmosféru toho, když Vás má někdo opravdu rád. Tak rád, že je jedno kolik je Vám let, že je nepodstatné, kolik máte dětí, že je lhostejné, co právě které dítko z pokladů starého babiččina domečku rozbilo. Zůstává pořád jen jedno. Šedovlasá babiččina hlava, dvě ruce se spoustou pih držící mou tvář, čokoládově hnědé oči za vrásčitými víčky upřené do očích mých a věta:“ Magdičko, já Tě mám tak ráda, tak se mi zase vrať!“