O životě při životě se zvířátky

V současné době sice zvířátky nazýváme nevítané členy domácnosti v podobě ryběnek či molů, ale i to jsou zvířátka, s kterými jsme se učili žít pěkných pár let.

V dětství jsem jako asi každé dítko trvale okupovala Zverimex a každý výlet do okresního města, kde se tehdy obchod se zvířátky nacházel, jsem tušila, že jednou rodiče neodolají a já si vytoužené zvířátko domů odvezu. Rodičovské pochody stagnovaly dlouho, nechápala jsem. Až jednou…Dnes mi nikdo nenamluví, že tam někde někdo mi prostě v tom nerovném boji pomohl.

Můj tatínek byl lesák celým srdcem. Přestože byl myslivec a trofejemi se jeho zeď v předsíni opravdu pyšnila, v lese trávil tolik času, že si myslím, že každou svou oběť udolal víceméně tím, že si ji poctivě „vyseděl“. Možná to bylo tak, že měl prostě přírodu moc rád na to, aby do ní chtěl neustále zasahovat.

Jednou brzy ráno odjel do lesa a my všechny ženštiny sladce oddechovaly. Když jsem se ráno probrala, stál na stole náš bleděmodrý umělohmotný proplétaný koš na odpadky a u něj cedulka:“NEZVEDAT!!!!“ Nechápala jsem. Ponejprv se mi zdálo, že není zrovna hygienou překypující dávat odpadkáč na stůl, podruhé, že to byl právě přeštítivý otec, který to udělal. Vysvětlení se ukázalo prostinké. Pod košem se zpoza mřížek díval ustrašený papoušek. Během chvilky se dobelhal i náš otec a už celé rodině ukazoval, kterak byl v tom nerovném boji s medvědem (promiňte, s papouškem) raněn. Korela mu prostě nemilosrdně prozobla palec. Nicméně otec barvy uhájil. Přestože zraněn, poletující korelu připlácl mysliveckým kloboukem a hurá s ní domů. Ještě ten den jsme šli koupit klec a korela slyšící na jméno Pepík u nás zůstala už navždy. Když se Pepa zklidnil, ukázalo se, že je nesmírně výřečný a že jeho bývalý majitel, kterému zřejmě ufrnkl, byl možná docela rád (já vím, že spíš ne!). Zvláště, jestliže byl povahy klidné či dokonce tichomilné. Pepík se nás od božího rána ptal, jak se máme, říkal nám, že on je fešák a asi desítku dalších vět, které omílal tak dlouho, až si ho někdo z milosti z klece vyndal a pomazlil se s ním.

Jeho život s námi ubíhal den za dnem a my přestali vnímat čas. Jednou jsme se po týdnu vrátili z dovolené a Pepa nebyl. Nikdo nevěřil. Udělali jsme mu hrobeček, ale vědomí, že nás už nikdo nebude vítat, bylo nejbolestivější. Bylo jasné, co musíme udělat. Koupit dalšího Pepu. Od té doby se u nás vystřídalo Pepíků, že se už přestávám orientovat, kolik jich vlastně celkem bylo. Byli různě barevní, různých velikostí, různých „ras“, ale kvalit Pepy I. nedosáhl už žádný.

Snad právě proto, jsme si vydobyly se sestrou ještě akvárium. Zdálo se nám, že víceméně na práci (respektive úklid) je nenáročné. Opak byl pravdou. Zvláště, když s úklidem začaly hlavně krásné červené rybičky, které do týdne vyčistily skoro všechna paví oka. Tato nemilosrdná hra přírody na nás zapůsobila tak, jsme červené nádhery spláchly do záchodu. Vždyť to byly takové nelidy?!!!! (no, z dnešního pohledu se mi dvakrát nezdá, ani to naše chování). Co budu dodávat, pak už to šlo s našimi rybičkami z kopce. Nejprve jsme je neviděly pod tíhou potomků, protože se nám paví oka přemnožila (inu, když jsme jim přirozeného nepřítele odstranily), podruhé tím, že nárůst plaku v celém akváriu stoupl tak nemilosrdně, že to vypadalo, jako byste zatáhli oponu.

Pak už naší domácností proběhl jen sestřin křeček a my mezitím dospěly.

Když jsme se s Kubou odstěhovali do Mělníka do bytu po babičce, měli jsme pocit, že jediná zvířátka, na která teď máme čas i peníze, jsou v ZOO. Po několika měsících zabydlení bylo jisté, že někdo tu s námi bydlí. Pravidelná molí rodinka vlétla na návštěvu s každým otevřením bytového jádra. Šíleli jsme. Nadšením opravdu ne. Nakoupili tuny vonítek, tabletek a různé plynové masky pro nás dva a dali se do boje. Občas to vypadalo, že masky nosili naši moli. Nechci raději přiznat, kdo vyhrával. Každopádně z této doby jsme měli dva krásné vlněné zimní kabáty. Byli jsme mladí, bezdětní, ambiciózní a chtěli honit vodu. Jen do té doby než jsme zjistili, že chodíme s bílými pavučinkami a tmavými prokousanými cestičkami na zádech a u rukávů. Pak bylo jasné, že jsme pouze někomu zaplatili honosnou večeři v pětihvězdičkovém hotelu.

Po přestěhování do Prahy jsme měli pocit, že jsme zachráněni. Ve stavu, v jakém se dědův byt nacházel pár desetiletí, nebylo spáry, kam bychom během předělávek nenalili desítky litrů hubících roztoků. Byli jsme si jisti, že pro všechny nechtěné obyvatele domácnosti není úniku. Hřálo nás to u srdce. Po třech letech Vám mohu pošeptat (nerada bych naše domácí rozhněvala), že chci-li v nočních hodinách vniknout na WC či do koupelny a rychle rozsvítím, nemám, kam šlápnout. Ryběnkám se u nás líbí. Starší berou na výlety ty úplně malinké, dozorují je a předávají jim zkušenosti, jak se postavit k domácím čelem. Je jisté, že mají u nás spřízněné duše v podobě mých dcerek. Hektolitry vody vycákané během koupání, butylkové pyramidy plné vody, žínky, které leží přes okraj vany a srčí z nich voda a další plusy, jim život u nás velmi zpříjemňují. Cítím v kloubech, že…

Jedno se asi nezadržitelně blíží. Nastává doba, kdy holčiny začínají obdivovat zvířátka. Co na tom, že rodiče mnohdy cítí jinak (zvláště, když párkrát myjete troje botky od psích exkrementů či chráníte vlastním tělem tři děti před miláčkem, který opravdu nemá pána v dohledu). Holky přicházejí na chuť všem těm králíčkům, kočičkám, pejskům, křečkům, morčátkům a já čekám….

Tuším, že moc času mi už nezbývá…..