Diskuze : Hlavní : Péče o seniory

jentakj,

já si myslím, že v této situaci jsou Tvé pocity naprosto pochopitelné.

A je tedy otázka, co s tím dál.

Osobně si myslím, že se vyčerpáváš(te) tím, že uvažuješ (a jednáš) jako by byla zdravá, ale to ona dávno není,) a že si bereš k srdci pindy typu "musíš" (musím? nic nemusím!

Ale to nemá být kritika ve smyslu "děláš to blbě", to vůbec ne.

Obdivuji, co všecko pro ni děláš , a myslím, že to musí být strašlivě těžké i tak, ale ještě těžší, pokud Ti člověk, který by Ti měl být nejbližší a navíc je to JEHO máma, hází klacky pod nohy, a netáhne s Tebou za jeden provaz.

(jako je pochopitelné, že on nedokáže být tak nad věcí, když je to JEHO máma, ale špatný je, že Ti nevěří a špatný je, že se neangažuje tak jak by měl, a nechává to na Tobě)

Holky, když já jako prioritu viděla tu léčbu - resp. ty léky a lékaře. My tam sice jezdili často, ale bylo to takový - udělat tohle, pomoci s tím a tamtím, popovídat, a tak.Jak jsem psala, dneska vidím, že prostě měla špatnou medikaci. Dobře, neříkám, že všichni doktoři jsou debilové, že to říkám na plnou pusu, ne, oni musí vycházet z toho, co jim ten pacient řekne, nemají jiné zdroje, debilka je ta obvodní. Řekni mi, jak je možný, že máma padá, tlak má téměř neměřitelný a ona ji rve neustále lékama na snížení tlaku. Snažím se oprostit od tý anatipatie, abych to dala dokupy, proč se to stalo. Jsem ochotná připustit, že doktorka vycházela z tlaku, co měřila u sebe v ordinaci - že tchýně má stres z doktorů, tak má vysoký tlak. Tak dobře. Začali jsme tím, že jsme jí pořídili domácí měřič tlaku a že bude měřit 3x denně - tam se vlastně objevilo, že ten tlak má doma téměř neměřitelný. Pak mi přišlo, ale i manželovi, že plácá blbosti ve smyslu - holinky nebo hodinky, je to jedno, obojí se natahuje. A celkově byla hodně zmatená. To už jsem psala sem a myslím, že Žžena mi poradilo to s tou poradnou na demenci u psychiatra. Ale než nás tam vzali, tak už máma byla u obvodní s těmi zápisy o měření tlaku, viděla, že ho má nízký, obr nízký, a stejně nic. Dobře, jsem totálně blbá, já tehdy fakt nevěděla, že nízký tlak se neřeší medikací, ani jsem nevěděla, jaký prášky a na co je bere, ona letáky vyhazovala a opravdu mě nenapadlo, že to musím řešit - přece pravidelně chodila k obvodní, tak ta ví. Obrat to vzalo až u toho psychiatra, který zjistil podle takovýho pseudovýpisu z karty mámy, že bere koňský dávky léku na snížení tlaku, ale protože jsme s sebou vzali i záznamy tlaku za snad měsíc, tak mi to s tím tlakem vysvětlil. A už to jelo. Teda krom toho vyšetření. Musím říct, že ten doktor nám vlastně pomohl nejvíc - i otevřel oči. Vzala jsem její léky, vyjela si na netu příbalový letáky, vypsala si podstatný, pak přesvědčila tchýni, že psát tlaky a po týdnu vyhodit záznamy je hovadina, měli jsme dlouhý časový úsek a šla se obvodní zeptat. Fakt jsem ji nešla seřvat, šla jsem vysvětlit, co jsem se dozvěděla a požádat o změnu medikace, chtěla jsem se dohodnout. Neumíte si představit, co následovalo - dočkala jsem se akorát toho, že nic měnit nebude, že nemám otravovat, že se se mnou nemusí vůbec bavit, že dvacet let mě neviděla a nestarali jsme se, tak ať do toho nehrabu a nechám to tak, jak to bylo. To bylo celý. No a já viděla, že od ní se pomoci nedočkáme. Tak to začalo - začali jsme /já s tchýní/ rotovat po specialistech, aby oni teda upravili medikaci - jenže to bylo náročný, oni sice chápali a podle nových informací postupovali, to ano, jenže najednou měli pocit, že se musí dovyšetřit spoustu dalšího - takže se okruh návštěv u lékařů obrovsky rozrost. To jsem ale chápala, najednou měli informace a neslyšeli jen - jasně, jasně, a kývačka na cokoli, co řekli. A tak jsem měla v merku ty různý specialisty, ale neřešila jsem obvodní,protože jsem si řekla, že nemá cenu rozdmýchávat vášně, protože od ní se pomoci nedočkám. Až jsem náhodou zjistila, že obvodní jí opět změnila medikaci na tlak a přidala další léky, který ten tlak taky snižovaly. S tchýniným souhlasem - pochopitelně. Pak tam toho bylo víc, víc návštěv, víc nervozity, doma víc hádek - protože o těch lécích jsem se třeba dozvěděla tak, že já se fakt víc angažovat nechtěla, zařídila jsem tu úpravu léků, dávkovač na léky, naučila jsem tchýni si léky dávkovat dopředu na ten týden a manžel mě za úkol se prostě kouknout při návštěvě u ní, zda ty léky bere podle dní správně, podle toho, zda je ráno, poledne, večer - a pak dohlídnout v neděli na to, aby léky nadávkovala správně do dávkovače. U toho, jak jsem to s ní dělala, vždy předtím byl. A když jsem to přestala dělat, že on bude pokračovat, abslutně jsem netušila, co se bude dít, ani on doma mi to neřekl - že to probíhalo stylem - no já si to pak udělám sama, až odejdeš - on pak při další návštěvě jen kouknul, jestli má nadávkováno, ale prakticky nevěděl, co tam má. a nic mi neřekl. No a jednou jsme tam přijeli v neděli po obědě a já říkám - tak se kouknu, jak to zvládáte a nadávkujete si ty léky teď hned, přede mnou. Pominu tu scénu, že jí nebudu diktovat a že ona to zvládá a bude to dělat jako vždycky a tak. Já se ale rozčílila, protože mi došlo, že celá moje práce byla na ho.no a muž to tím shodil ze stolu a tak jsem přikázala, ať okamžitě sedne a udělá to, bez diskuze. Oba viděli, že už toho mám dost. A ona nebyla schopná ty léky nadávkovat komplet podle seznamu, pořád někam odbíhala, dodávala další a další, že tyhle v dávkovači nemá, že ale ví, jak to bere a bere si je rovnou a podobný. No a já u toho právě zjistila, že to pracně upravený dávkování a léky je v tahu, protože obvodní to všechno zase změnila, léky přidala, vyměnila. Já k-áva blbá jsem měla se vším švihnout tehdy a bylo by, ale co myslíte - babi je nemocná, ona za to nemůže, ty toho máš hodně /jako muž/, tak znovu. A zas se to celý proběhlo znovu - specialisté, vysvětlení ......... nácvik dávkování a už jsem ji nenchala jít na obvod samotnou. Jenže jak jsme se tam s doktorkou jednou pohádaly, tak jí taky ruply nervy a vyřvala na mne, že tchýně si tam stejně chodí beze mne a stejně si upravuje dávkování podle jejího návodu, takže se snažím zbytečně. A já zjistila doma, že to je pravda. A ona zas hrála tu chudinku, jak se moc bojí, ale nevěděla, jestli se víc bojí mne a nebo doktorky a nebo ústavu a pořád blábolila pátý přes devátý, pak začala plakat, jaký je chudák a manžel zasáhl, že tohle nesmím, podívej se, je to moje máma, já musím, ty musíš a ty ji nemáš ráda, vím, chápu to, co ti všechno prováděla ......... ale nesmíš a musíš. A to jsem ještě ustála a znovu začala - po dobrým. Ale viděla jsem tu marnost všeho, jak to s ním koulí a já jen hasím - honem, pomož, běš, ty to umíš, ale pak znovu. Já si už říkám, že ta demence se jí hodila, že to hraje, aby ho mohla ovládat - je to psycho, vím to. Protože manipulaci zvládá mistrně, kam se na ni kdo se.e. než jsem založila tuhle diskuzi, tak se to zas vyhrotilo a já to už neustála - teda doma. Nejprve jsem se rozzuřila k nepříčetnosti, manžel byl zcela klidný, pak jsem se psychicky složila. Já už byla rozhodnutá, že zajdu ke své doktorce a požádám jí o nějaký léky na uklidnění pro sebe, případně že zajdu k psychoušovi pro AD - pro sebe, abych to dávala. Ale pak jsem se prospala, uklidnila a řekla si - proboha, tchýně je jak čamrda, je spokojená, jak jí to vychází, jak s mužem manipuluje, s námi se všemi a já budu do sebe cpát léky na uklidnění a AD, protože prakticky oba ze mne dělají blbku a vlastně manipulují oba. Tak to ne. A sepsala jsem tuto diskuzi - protože prostě není nikdo, s kým bych to mohla probrat a kdo by mi řekl své zkušenosti, protože všichni přece říikaí, že je nemocná a že musím a že to bude horší a že musím chápat toho a tamtoho a že já to zvládám, kdo jiný by měl. Jenže já mám chuť od všeho utýct a zařvat do okolí - já ji nenávidím, snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že to tak není, vím, že to je špatně, je to vlstně blízký člověk, kdo jiný by měl pomoci, ale už jsem na dně sil a ať říkám nahlas cokoli, ať píšu cokoli, tak cítím jen jedno - nenávist. A jen to vidím napsaný, tak i takhle je to strašný, protože tohle je nepřijatelné, nenávidět kvůli takovým "blbostem" blízkýho člověka a navíc nemocnýho. A nikde ve svým okolí to říct nemůžu, spousta by se toho zničila a i tady je to těžký říct, ačkoli jindy mi je fuk, co si kdo z rodiny cz myslí a říká, protože si řeknu, že ví ho.no, on na mým místě není. Ale někde už jsem to ze sebe dostat musela, mám pocit, že mě to uvnitř roztrhne, když to neřeknu nahlas a naopak se bojím, že se doma stane něco, kdy já to nevydržím a zařvu to manželovi jednou do obličeje - nenávidím tvou matku, nenávidím tebe, protože si odmítáš připustit, jak to je, necháš se manipulovat a mě ničíš. A to bude konec.
Tak - a je to venku.

kambali,
vnoučata to maj asi fakt snazší... díky odstupu. I u nás to vidím, babi umí svoji dceru totálně zdrtit, umí prostě zahrát na nějakou citlivou strunu, která už ke mně nevede. A i když mamina ví ze všch nejlíp, že z babi mluví nemoc, nedovede ty řeči úplně ignorovat, vždycky ji to zasáhne.

Karino, to je hrozny. Ale pokud mamja vyvadi, je asi zrejme, ze problem je a velky. Nejhorsi mi prijdou ty pripady, jdy rodina pada na usta a senior vypada orientovane a samostatne. Pritom to davno neni pravda. Holka drz se.

karino,
jo. Demence ničí celé rodiny.