Diskuze : Hlavní : Péče o seniory

Karino, ani mi nemluv, na Bulovce jsem před 14 dny ležela vedla babičky, co volala svojí mámu...strašný.

No a moje babka poslední tři měsíce říkala jedinou větu: chci umřít. Nic jinýho. Demence je na hovno, na hovno, na hovno

jentakj,
hele možná si fakt manžel musí sám nabít hubu.
Mamčiny sestry taky pochopily až v momentě, kdy babi v jejich přítomnosti udělala už fakt obrovskou botu, že to nešlo přehlídnout.

Lepím sem - máte pravdu, je to ten pocit bezmoci a bezvýchodnosti. Ne z toho, že je nemocná a že se to zcela jistě zhorší, tak to je, je třeba brát věci, tak jak jsou - nezastavím to, není to v mé moci, v ničí moci. Uvědomuju si to. Já ji přece nechci dát do ústavu, zbavit svobody, zničit, zdeptat, a já nevím, co ještě. Proč to všechno dělám? Aby jí toho zůstalo zachováno co nejvíc po co nejdelší dobu. Ale to chce jednotný postup - copak chci něco tak strašně těžkýho? A muž to všechno shodí ze stolu s tím, že jsem unavená, tak si odpočiň a nedodá, co tam ale je - až si odpočineš, tak to zas bude pokračovat.
Já nevím, JAK mu otevřít oči, JAK říkat, co říkám, aby mi rozuměl, aby pochopil, říkám to špatně, je fuk, jestli jsme si v klidu sedli a já to řekla čistě věcně, je fuk, jestli jsem dávala příklad babi, který zná a ukazoala stejný věci, je fuk, co jsem dělala a říkala - ať jsem byla věcná, ať jsem prosila, ať jsem zuřila, ať jsem brečela - nic nefunguje, jen vidí - jsi rozčilená, přetažená, přecitlivělá - tohle je ten problém, ne máma, podívej, jak je to skvělý, jak to všechno zvládá. On nevidí, nechce vidět, že to jsou jen řeči, ne skutky, že to, že se o sebe postará, není to, že si koupí sama chleba, mandarinku a salám a kvanta dalších potravin s tím, že to zpracuje - ale nezpracuje, protože už to prostě nedává. Že není schopná domyslet důsledky kombinování léků - teď mě bolí noha, šup piluli, teď žaludek, šup piluli, teď záda, šup piluli, teď mi nejde na povel usnout, šup piluli - nepočítá, kolik, od toho ty pilule jsou a je jí po nich tak dobře. Ale jak dlouho. U toho psychiatra v Praze jsme byli všichni, máma, on i já. Všechno tam říkal, upozorňoval, vysvětloval. A kdyby to nestačilo, vidí to i u mojí babi - tam to bylo v bleděmodrým - a jak to dopadlo, všechno vidí. Ale jako kdybych žila jinde, jako kdybych byla u jinýho doktora. Už jsem si taky říkala - asi to blbě vidím, když všichni ostatní to vidí jinak, maluju čerta na zeď, zbytečně straším, všechno je dobrý, chyba je ve mně. ale pak mluvím s mámou, která si tím taky prošla a prochází a vidím, že to je stejný, jako u nich - ona mě varuje, že ale oni si nevšimli, nevěděli, nikdy předtím se s tím nesetkali, ale že kdyby věděli, třeba by babi nemusela utrpět ten úraz, třeba by na tom byla líp, třeba.......... Že máme výhodu, že víme a můžeme ji i sebe ochránit. Ale nemůžeme - vědět je mnohem horší než nevědět. Kéž bych raději nevěděla a netušila. Mám strach z následků, z důsledků, z toho, že to zas bude - ale musíme přece, kdo jiný. Ne zítra, nebo pozítří - ale za rok, i když když vidím vývoj, tak spíš dřív než později. Vím, že to přijde a já můžu jen sedět a dívat se a bát se. Že prej nemám stahovat kalhoty, že brod je daleko. Ale houby - my máme vodu po kolena, možná výš a dál už je hluboká voda a muž mi říká - no a co, tak sis namočila kalhoty, však je to jen trocha vody a tamto, to není hluboký a i kdyby, tak třeba někdo postaví zatím most. No a já vidím, že si spíš myslí - no tak ji vezmeš na záda, no bože, však plaveš dobře, chce to jen chtít. Rok je dlouhá doba, ale i krátká - jak se to vezme. Když se ohlídnu a upamatuju se na všechno kolem tchýně, tak si říkám - to byl kvapík, to to uteklo, kolik kolem toho bylo práce, času a všeho - a co z toho - nic, nervy v hajzlu a jsme zase na začátku - možná spíš než že to je stejný, je to horší - v určitým ohledu /ten její stav/.
A manžel by předtím fakt ochotný, naslouchal, spolupracoval - ale teď je jak ona - pořád něco vidíš, nemáš ji ráda, všechno je OK, já to přece vidím, vídám ji denně, musel bych si všimnout, nediv se, ona si pak myslí, že ji chceš soupnout do ústavu, tak se brání. Ne, není to stejný, je to horší a co víc, zhoršuje se to. Já nevím, ale mám nějak pocit, že to víc vidím, když se s ní více nestýkám - tím myslím - sice jsem ji viděla díky injekcím denně, ale nebyl čas, šup injekce a za 5 minut pryč. To samý s tím dávkováním - dohlídnout, vysvětlit /spíš plácat si játra/ a jít pryč. Když s ní jdu k doktorovi, tak nic - buď mlčí,protože je uražená a nebo mi povídá cosi z dětství - to není nic proti ničemu, ať povídá. Ale pak tam přijedu s mužem, kdy tam jsem třeba hodinu a sleduju to - že si povídají, ale všechno jsou to jen řeči, o tom, jak vaří /co a kdy?, když na sporáku nic není, ani známka, že by vařila, v dřezu je nůž, který má na sobě zbytek másla, tak co asi vařila/. Muž řekne - no přece se ti nebude zpovídat, když to říká, tak je to pravda, ona na úklid dbá, tak uklidila, to je jasný. A ona přestane mluvit,protože je uražená. pak mi muž řekne - je to tvoje vina, ona mi pak nic neřekne, když mlčí a já se nic nedozvím, když tam jsi, lepší bude, když tam přijedeš jen na ty podstatný věci /tím myslí léky a doktory/. ale co se dopr.ede chce dozvědět? - kecy o tom, jak si vaří a jak je soběstačná? jsou to jen kecy, ne skutky.
Je to marný, je to marný, je to marný. A já jedu v tom stejným - jsem marná, jsem marná, jsem marná, hluchá, blbá, pitomá - všechno rozumem chápu, chápu, co mi píšete, je to tak logický, taky bych to každýmu dalšmu napsala a řekla, protože TO JE správný a logický. ale někde uvnitř je to ALE, to něco, kdy člověk dělá jiný věci než je logický a správný, protože nejde o cizího člověka a je tam to ALE.
Nevím, asi se musí něco stát, abych ze sebe to ALE vypudila a stane se - jen doufám, že to bude dřív než později a že to nebude fatální - ale bojím se toho, co to bude.
Ten psychiatr v Praze nám nakonec řekl něco jako - Demence je velmi zákeřná, nejen pro pacienta, ale i pro rodinu. Všechno, co jste řekli a vyslovili, se bohužel stane, pokud bude dost času a nejhorší je, že se stane i to, co se bojíte vyslovit a nechcete uvěřit, že by se to mohlo stát. musíte na to být připravení a musíte se podporovat.
Já načetla všechno možný, co se může stát a jaký to může mít průběh a říkala si, že to nebude tak hned, že to dáme, jsme na to dva, přece. Opravdu jsem si to myslela, člověk zvládne ledasco, když musí a když chce.
Ale na tohle jsem připravená nebyla, myslím na to, že ta podpora od manžela nebude, ani ve snu mě to nenapadlo, že by se tohle mohlo dít a že nebudu bojovat s demencí tchýně, ale díky tý demencí s tímhle. To se nikde nepíše, nic jsem o tom nečetla - proč taky, je přece stejný zájem všech pečujících postarat se, aby dotyčnému bylo nejlíp. A i jsem se smířila s tím,že jeho bratrovi je to šumák. Ale od manžela jsem ten veletoč nečekala. Nechci vděčnost, to je k ničemu, ale nechci být hasič a jinak drž pusu a šoupej nohama. To nemůžu, to nedám - i to je moje vina, že si to připouštím, s jinou povahou bych to neřešila. Sebe ale nezměním, nechci to dělat a ani nevím, jestli bych té změny byla schopná. Ach jo, je to zmatený - pátý přes devátý. Taky se to ve mně mele.

Asi potrebuje dopadnout na hubu i manzel..... Resp zacne pouzivat rozum (a mozna psychologa??? Pro sebe), nebo si znici rodinu kvuli dementni matce. Nelze vyuzit analogie s dcerinym utekem a navratem od magora boyfrienda? Bylo to u vas, ne? Taky bylo nutny nechat ji jit.

Kudlo,
máš pravdu, že jedním faktorem, přidávajícím na utrpení, je jakési uvažování "jako by byl zdravej". Ale tohle je tak strašně těžký překonat, dost to trvá a dost to bolí.