Simčo, souhlas...

... to co popisuješ znám od synovce (4 a půl). Špatně jí, ofrňuje se, že prý tohle nejé a tohle taky ne... a zažila jsem, když jsme s nimi byli na chalupě, jak kolem toho jeho rodiče nadělají:

Přesně jak píšeš, ta zvýšená pozornost - maminka ho různě nabádá, přesvědčuje, někdy ho dokonce krmí (!!! ve 4 letech, v životě by mě to nenapadlo !!!), táta vysvětluje a pak i vyhrožuje, no dohromady hrozný cirkus kolem toho :-/!
Pak se jednou naštval děda a řekl mu, že když nechce jíst ať jde teda od stolu, ale ať neruší ostatní, a že na takové divadýlko se on dívat nebude. To byl synovec trochu zaražený a něco kupodivu i snědl. Pak se všem vychloubal, jak to prý "hezky spapal". Já jsem mu řekla, "Jo snědl jsi večeři (ani ne celou), ale co je na tom, to je normální - proč se tím chlubís? Mě to ani moc nezajímá..." Koukal na mě s otevřenou pusou - prostě byl tak zvyklý že to jeho (ne-)jedení je středem pozornosti a že to každý musí strašně prožívat. Dokonce chtěl "odměnu" za to že se uráčil část té večeře sníst! Já jsem mu vysvětlila, že za jídlo se odměna nedává, protože jíst je prostě normální věc a žádná zásluha. A že jen někdy, když má člověk potom ještě v bříšku trochu místa, může si třeba dát ještě nějaké to mlsání navíc.

Když pak byl synovec na chalupě týden "sám" (s babičkou, dědou a ještě naším starším synkem), tak to nebyl zdaleka takový problém, podle babičky jedl prý celkem přijatelně, rozhodně mnohem líp než jindy !

A tou pubertou máš asi taky pravdu - jeho starší brácha byl jako malý přesně takový, a teď ve 13 letech do sebe láduje jídla až moc...