Vychováváme dítě dvojjazyčně již od narození

Ahoj, tohle bude vždycky téma, které bude rozdělovat lidi na dvě skupiny. Možná proto, že každý se cítí být trochu psychologem, proti budou spíše lidé s neznalostí cizího jazyka, pro budou ti ostatní. V rodinách, kde má každý z rodičů jinou mateřštinu, je to dokonce nutnost.
My jsme ryze česká rodina a přesto jsme se před narozením dcery rozhodli, že to zkusíme. Samozřejmě jsme si o tom předem hodně přečetli, ať už v populárních časopisech a webech, tak i články od Doc. PhDr. Jozefa Štefánika, CSc. (FF UK Bratislava), který se vícejazyčnou výchovou dětí již léta zabývá. Protože se názory ve většině publikací klaněly k názoru, že to vývoj dítěte v zásadě nezpomalí, ani si sebou neponese žádné trvalé negativní důsledky (při striktním dodržování zásad), ba právě naopak (vývoj druhého jazykového centra v mozku, atd.), byla naše vize jasná: stanovme si jasná pravidla a zkusme to. Pokud se to povede, dáme dítěti do života velký dar, pokud ne, svět se nezboří a bude se ve škole dřít slovíčka a gramatiku jako ostatní. Nutno podotknout, že ani jeden z rodičů nejsme cizinci. Pravidla (v souladu s vyčtenými poznatky) jsou taková, že otec s dítětem mluví pouze anglicky (není to zrovna začátečník bez praxe), matka s dítětem pouze česky a rodiče mezi sebou více česky a méně anglicky. Televizní pohádky jsou rovněž v obou jazycích, totéž čtení z knížek (podle toho, kdo čte).
Dnes je dceři 30 měsíců a rozumí oběma jazykům. Naprosto s přehledem, a to i jiným lidem, než rodičům (mluvím o AJ). Česky však komunikuje primárně, protože je v českém prostředí (maminka, další děti, babičky, dědové, atd.). S tatínkem to občas zkouší česky, ale když zjistí, že to nezabírá, přepne. Někdo v diskusi psal, že když dítě zjistí, že tatínek rozumí i česky, že na angličtinu odpovídá češtinou. To je naprostá pravda, děti (stejně jako my) volí tu snazší cestu, proto musí tatínek holt někdy "nerozumět". Další důležitá věc je, že je potřeba naučit se vyjadřovat pocity, citoslovce, spoustu každodenních maličkostí, postav z pohádek atd. V žádném kurzu angličtiny či ve škole se nedozvíte, jak se komentuje přebalování, čůrání, kakání, dudlík, uklízení nepořádku a takové věci, nejlepší je zkušenost z anglicky mluvící země. A nemíchat dialekty; pokud zvolíte Britskou angličtinu, nemůžete dítěti pouštět Madagascar či Dobu ledovou. Pokud Americkou, nemůžete zase Letopisy Narnie, "tee" může být pouze [hát] nikoliv [hot]. Pokud se rozhodneme pro amer. angličtinu, musíte se jí držet neustále, i když to později ve škole patrně způsobí problém (paní učitelka bude pravděpodobně vyučovat Queen"s English) - s tím bych si ale hlavu nelámal. Osobně znám dívku, která se narodila v Kalifornii, do svých 12 let neuměla česky (matka Američanka, otec Čech). Poté se trvale přestěhovali do Čech, obstojně se naučila česky a dnes chodí v Čechách na gymnázium, kde se jí angličtinářka ptala, od koho má tak hroznou angličtinu. Řekla: od maminky z Kalifornie. Trapas.
U nás doma jsme již několikrát měli pocit, že se to nepovede, ale nakonec nás dcera vždy přesvědčila, že si všechno pamatuje, že to má v té své malinké hlavičce všechno schované. Tu a tam smíchá do sebe oba jazyky a vzniká jakýsi hybrid ("já nechci to bed", "hi daddy dáš mi drink please?"), ale prý se to důsledností časem srovná. Ale již dnes rozlišuje, s kým mluví: Daddy, the bottle is empty.... mami, flaška je prázdná. Trošku problém to může být někde na veřejnosti, kde se člověk trochu zdráhá mluvit s dítětem anglicky (aby nevypadal "divně"), ale musí, ať si každý myslí co chce. Ztratilo by to smysl. Nevíme, jestli to zvládneme, ale zatím to funguje, a to podle momentální situace. Pokud je dítě celý den doma s tatínkem (nebo kouká na angl. pohádku), večer mluví už jenom anglicky, pokud je s maminkou, mluví česky. V té hlavičce to JE, důležité je být důsledný a vydržet.