Re: A co ho má zajímat,

Hani, do práce chodím. Ale je to práce kterou dělám ráda a s chutí. Takže se sice vracím občas utahaná, ale celkově mě ta práce nabíjí.

Nemáš pravdu, že žijeme vedle sebe. Máme hodně společného a hlavně se jeden na druhého můžeme spolehnout. Když manžela požádám o pomoc, tak převrátí svět jenom aby mi pomohl. Ale současně respektujeme to, že ten druhý má rád i jiné věci. Já nerada válečné filmy, on nerad filmy pro pamětníky, já nerada mléčnou čikoládu, on nerad hořkou atd. On má rád "nóbl" restaurace, já ráda pajzlíky. Jeden druhého do toho nenutíme, ale já kliďánko manželovi koupím mléčnou čokoládu a on mi k narozkám uspořádal oslavu v pajzlíku, kam by sám od sebe nešel.
A součástí téhle tolerance je i to, že já respektuju jeho potřebu práce a jeho "lenost" organizovat zábavu a on zase chápe, že v sobotu odkráčím malovat do dílny a postará se o děti. Ovšem já po návratu ani nepípnu o tom, že obědvali míchaný vajíčka politý kečupem a že děti spráskaly celou tabulku čokolády. On taky neřekne ani popel, když v pátek přijede a byt je ve stavu typu "kůlnička na dříví", protože jsem celý týden neuklízela, anžto jsme s děckama lítali po venku, protože zrovna napadl čerstvý sníh.

Zkrátka snažíme se nelézt jeden druhýmu na nervy a snažíme se jeden drunýho nepředělávat. Na druhou stranu se taky snažíme udělat si radost. Ale tenhle stav byl dosažen po mnoha bojích a mnoha letech, jsme svoji už 15 let.