Vztahy jsou jednoduché?

To tedy slyším poprvé, nic ve zlém. Asi můžu souhlasit s tím prvotním "primitivním" - chceme nebo nechceme být spolu, to je samozřejmě základ. Ale jinak je kvalitní vztah pořádná fuška, má dáti - dal je sice pravdivé, ale v tom je právě kámen úrazu. Dáváme a myslíme si, že je to přesně to, co ten druhý od nás má potřebovat. Jenže ten druhý to cítí jinak a je problém. A tady se teprve projeví vzájemná schopnost empatie - pochopitelně podpořená jasně sdělenými vzájemnými potřebami. Jasně, že chlapi v tom jsou asi méně zdatní, ale neměli by vůči tomu být lhostejní. Názor, že bychom si měly vážit manžela jen proto, že nepije, nebije mě, chodí do práce a nosí peníze, to bych řekla, že je dost mimo. Mám takového a přesně tohle jsem si říkala skoro 17 let - pragmaticky. Nestačí to.

Kdo tlačí na pilu víc, ten který sděluje, co by potřeboval, nebo ten, který mu odpovídá, že to potřebovat nemůže, protože on sám to taky nepotřebuje? Řekla bych, že o tom ten článek je. Autorka se snaží o vyslyšení svých potřeb a odpověď žádná. Těžko říct, jakým způsobem se snaží, výčitky a fňukání nezabírají. Je potřeba hledat, co by fungovat mohlo. A taky je pravda, že začít musí ten, kterému současný stav nevyhovuje, protože to zkrátka tomu druhému nedojde. Jestli už jsi z toho Karolíno unavená a nevíš už kudy kam, raději se co nejdřív obrať na nějakou poradnu - klidně sama, nebo na psychologa. Problémy se samy nevyřeší a čím víc se budou kupit, tím hůře se jimi budete prokousávat a dávat je do pořádku. Vím to z vlastní zkušenosti, není o co stát.