Re: Ať nám autorka nevnucuje svoje postoje

Ecim klídek, je to jen názor autorky. Přece ji nebudeš kamenovat.

Já osobně bych taky strašně chtěla kočku, fakt na nich miluju úplně všechno! Když jsem byla na základce a SŠ, měli jsme doma takové pologaučové kočky, asi 4 za sebou, jednou dokonce 2 současně - kočku a kocoura (holt jsme bydleli na vesnici, přes louku byla bažantnice...takže se jednou za pár let stalo, že prostě kočka nikde).

Ohledně údržby to znamenalo přesně to, co píše autorka. Čičíny si, když chtěly, pocouraly venku, když chtěly (hlavně v zimě) byly doma, takže mytí tlapek, bříška, občas se kocouři museli po boji "vyprat" úplně celí. A taky jsme měli jednou koťata - bylo to úžasný, měla jsem je v pokojíčku...
Milovali jsme je všichni komplet, dokonce i můj taťka-"sedlák".

Byla to pohoda, pro nás i pro ně - my dva s bráchou jsme byli doma ze školy nejdéle do 3, takže jsme se postarali, pustily je domů, pokud byly venku.... do postelí sice nesměli, ale znáte to, není nic lepšího než vrnící klubko pod peřinou:)

Synek navíc kočky miluje (narozdíl od psů, ty fakt vyloženě nemá rád - několikanásobná špatná zkušenost se sídlištními nevychovanými psi,první už v prenetálu ).
Já jsem polyalergička (alergie se mi pořád objevují nové a nové - nejnovější je právě na kočky) To bych ale nějak ustála, prostě bych se víc dopovala -naštěstí se nedusím, jen mám šílenou rýmu a teče mi z očí. Ta kočka by mi ale za to stála, vždycky mi dala mnohem víc...
Jenže! a to je důvod, proč ji nemáme - bydlíme v Praze paneláku, z domu chodíme po 7-mé ráno a vracíme se kolikrát i k 6-té večer, nejdřív jsme doma v 5..., jezdíme na víkendy pryč a nemáme v dosahu žádné příbuzné, kteří by byli schopni se o to zvíře postarat...
Kočku bych chtěla jen jednu - takže to zvíře by bylo fakt chudák!!! Vážně - každý živý tvor potřebuje lásku a péči, a tu bych mu v potřebné míře nemohla dát prostě proto, že bych pro něj doma nebyla... chjo...
Takže pokud nějaká kočka bude, tak až v důchodu, pokud se ho ovšem dožiju, nebo v době, kdy budu už tak stará, že nezvládnu nic jiného, než chodi to práce a o víkendech být doma ....
Nezbývá mi tedy nic jiného, než přemluvit naše, aby si nějakou potvůrku opět pořídili a jezdit se občas vymazlit....

Mám s kočkami spoustu neuvěřitelných příhod, jedna z posledních - před synovým nástupem do školky a mým nástupem do práce jsme byli asi na měsíc v létě u našich na vsi - šli jsme s Kubčou na procházku a připojil se k nám úžasný dopělý černý kocour s bílýma tlapkama, bílou špičkou ocásku a skvrnkou na hrudi -fakt fešák, elegán, přítulný a domestikovaný. Bylo to zrovna v době, kdy naši věnovaly dva kočičí nalezence babičce, takže jsme s Kubčou celkem smutnili....
No a tenhle kocourek, které jsme samozřejmě hladili a mazlili se s ním, šel nakonec s námi až domů a na ten měsíc, co jsme tam byli, prostě zůstal. Říkali jsme mu Mikeš. Jako by věděl, že i Kubča i já ho potřebujeme - kdybyste viděli, jak ohleduplně si tenhleten dospělák hrál s tím sotva tříletým Kubíčkem, žádný drápky, nic takového, byl vždycky připravený si s ním pohrát, nechal se hladit bylo to prostě neuvěřitelné!(i synek má ke kočkám neuvěřitelně láskyplný a oboustraně respektující vztah, nevím, kde se to v něm vzalo, těch příležitostí zas až tak moc neměl...) Já byla zrovna v ne moc dobré psychické pohodě a ta úleva, když se mi pokaždé stočil do klína a nechal se hladit někdy i hodinu, pak mne pacičkou jakoby hladil sám a dával mi čumáček do vlasů....nepopsatelné, téměř k neuvěření...když jsme odjeli, tenhleten Mikeš pak ještě asi týden pobyl, pak odešel...
Po měsíci jsem zjistila, že patřil jedné rodině ze vsi, vrátil se k nim zpět a po cca týdnu se ztratil úplně . Chtěla jsem ho od nich koupit, bohužel už nebyl...

Už je to téměř tři roky, ale dost často si na něj vzpomenu a ....fakt bych chtěla tu kočku! fakt jo!!