Re: Ať nám autorka nevnucuje svoje postoje

Ale ano, trvám na tom, že zvíře má být, nikoli MUSÍ. A zvířata se u nás pořizovala až poté, co se všichni vyjádřili (i děti) k tomu, jestli ho chtějí a jsou ochotni se o něj starat. Pak se starat i musí, protože se na tom dohodli. Dodržování dohod považuji za důležité. Když byly děti menší, bylo jakékoli zvíře- v té době jsme měli jen andulku, rybičky a osmáky- jejich záležitostí pouze částečně, hlavní pečovatel jsem byla já. Takže třeba natrhali osmákům na dvoře činžáku pampelišky a dali jim je. Jako starší převzali část povinností, protože to zvíře CHTĚLI. Nepořizovala jsme zvíře jako výchovný element, my jsme k tomu dospěli. Je to pro ně vklad do života v tom, že si nepořídí třeba psa a pak se ho nebudou zbavovat proto, že pes -ó hrůzo, to na internetu nepsali- potřebuje výchovu a péči. To zvíře jim jejich péči oplácí obrovskou láskou. To taky není k zahození. A přiznejme si, že bez mé podpory by to zvíře nikdy nebylo. Manžel je nezvířecí, zvířata toleruje, ale nestará se o ně. Ano, můžeme si pořídit, co chceme, ale třeba psa nebude venčit. Hraje si s ním, podrží mi ho v případě, že mu potřebuju zastřihnout drápky, ale nepečuje. Taková byla dohoda.