Re: Zvíře doma nechci

Já jsem přesně ten případ člověka, který ke zvířatům nemá nijak zvláštní vztah, ale psa v bytě máme (manžel si ho pořídil rok předtím, než jsme se poznali). A je to peklo.

Dodávám, že náš pes trpí tou nejhorší formou separačního syndromu a ani s největším úsilím se za ta léta nepodařilo ho to odnaučit - když odejdeme, třes, štěkání, bezcílné pobíhání, čůrání, kakání, sebepoškozování (do krve), bezhlavá destrukce věcí, hrabání do dveří... Teď už ho při odchodu radši zavíráme do kotce, kde se pravidelně pokaká a pak se v tom několik hodin válí. Smrad v bytě při příchodu si každý jistě představí.

Za deset let, kdy se každý den odehrává v tomto stylu, už psa nenávidím.

Výsledkem je, že moje děti mají ke zvířatům dost podivný vztah, ač se snažím to skrývat, oni tu nenávist vycítí. Já až náš pes umře, tak nechci v bytě ani rybičky. S manželem máme krásný a harmonický vztah, ale jediné, na čem se nejsme schopni shodnout, je existence psa u nás doma. Já se pořád snažím to zvládat a říkat si, že mi ten čokl přece nezničí manželství.

Takže když mi někdo vypráví o tom, že k dětem by mělo být zvíře, je to jako by mi mával rudým hadrem před očima. Jasně, když oba partneři jsou milovníci psů a pes je bezproblémový, může být situace růžová. Ale může se stát, že pes bude mít nějakou vážnou osobnostní vadu, jeden z partnerů nebude úplně "zvířemilný" typ a pak to je peklo.