musím se přiznat,

že jsem se přistihla, že jsem v poslední době čím dál častěji nereagovala na pozdrav nebo zapomněla pozdravit.

Ani nemůžu říct, že jsem to udělala schválně, prostě se mi to stalo. Sice jsem se pohybovala mezi lidmi, ale jakoby ve vlastní bublině, pomořená ve svých starostech, myšlenkých, únavě a možná i trochu touze po samotě a odříznutí se na chvilku od všeho.

Rozhodně to není arogance. Nechci lidi přehlížet a pozdrav považuju za důležitý a smysluplný. Děti zdravit učím. Ale prostě občas vypnu a okolí odstřihnu.
Podle mne nezdravení může být nejen projevem určité arogance, ale i vyhoření.