Proč se lidé přestávají zdravit

Jenže se zdravením jsou na štíru i dospělí – vzory těchto dětí, a to i v pedagogických kruzích. Proto je možná na místě položit si otázku, proč lidé přestávají zdravit, a zamyslet se nad zdravením vůbec. Vždyť pozdrav je jedním ze základních pojítek lidské společnosti.

Není žádnou vzácností, že vám pracovnice či pracovník za poštovní přepážkou na pozdrav neodpoví anebo prodavačka či prodavač ve vylidněném obchůdku. Samozřejmě bývají i opačné situace, kdy osoba vstupující do místnosti nepozdraví přítomné. Kdo cestuje vlakem, běžně zažívá, že si lidé přisedávají do kupé, aniž by pozdravili, a stejně tak je tomu při jeho opouštění. Obdobně se chovají čeští cestující v letadle, když usedají na své místo a při doletu z něj odcházejí. A děti tomu samozřejmě přihlížejí.

Jak to vypadá ve školách? I tam se stává, že učitel žákům neodpovídá na pozdrav. Pokud nepozdraví žák, bývá napomenut, kdo však napomene učitele? Vypozoroval jsem, že někteří učitelé neopětují pozdravy nejen žákům, ale ani rodičům. Nelze se potom divit, že rodiče, kteří se s takovýmto gestem povýšenosti setkávají, se cítí dotčeni a hovoří o učitelích hanlivě. Na jedné škole jsem byl svědkem také toho, že ředitelka školy a její zástupce neodpovídali po celý školní rok na pozdrav jednomu ze svých učitelů, a to i před očima žáků.

Aby děti „uměly zdravit“, patřilo ještě nedávno k prvotním úkolům při výchově. Řada dnešních rodičů k tomu své dítky nevede a vysvětluje tento postoj tím, že je nechtějí zatěžovat. Prý jsou na to ještě malé, někdy ještě i v šesti letech. Jindy rodiče snahu mají, ale dítě odmítá, takže ve výsledku je projev dítěte podobný. Jiní rodiče se sami zdravením příliš nezatěžují, což jejich děti věrně kopírují. Poslední skupinu tvoří rodiče, kteří tradici zdravení udržují a jsou v této oblasti úspěšní i ve výchově. Jenže pak přicházejí jejich děti do styku s nezdravícími, díky čemuž postupně docházejí k závěru, že zdravit je vlastně zbytečnost.

Obejdeme se tedy bez vzájemného zdravení? Ohlédneme-li se do historie, všimneme si, že v pozdravu se skrývá ujištění, že lidé pro sebe nepředstavují ohrožení a potkávají se v míru (arabské salam a hebrejské šalom mají význam mír). Dále že se vzájemně respektují a do jisté míry si sebe váží, čehož příkladem je běžný polský pozdrav cześć. V servus, které můžeme slyšet třeba na Slovensku, je patrné dokonce jisté ponížení, neboť tento výraz znamená latinsky „sluha“ a je pozůstatkem latinského pozdravu majícího smysl „jsem ti k službám“. A jak prozrazuje český výraz „pozdrav“, přáli si naši předci při setkání i loučení zdraví. Taktéž latinské salve znamenalo „buď zdráv“.

Ze slovních forem pozdravů se vesměs vytratil původní smysl a vědomé přání něčeho druhé osobě a staly se z nich prázdné obraty či dokonce jejich pouhé zkráceniny, jak dosvědčuje české nashle, slovenské dovi, německé Tag z původního guten Tag anebo třeba zdvojené anglické bye-bye mající původ v goodbye, které je pozůstatkem God be with you, „ať je Bůh s tebou“. Můžeme tedy vidět, že rituál pozdravu je důležitý sám o sobě, jen obsah slovních obratů užívaných jako pozdrav nehraje mnohdy žádnou roli.

Nezdravení je podobné šikaně

Když pozorujeme děti a mládež, jak se zdraví mezi sebou (čus čus čusárna, tě pic ty nádhero aj.), vůbec nelze tvrdit, že přestávají zdravit. Jen okruh lidí, kteří jsou zdraveni se zúžil, což bychom mohli říci, že platí v celé společnosti. Sami si vybíráme, koho budeme zdravit a koho budeme přehlížet. Bohužel si při tom neuvědomujeme, že nezdravením někoho ve společenství, v němž žijeme, v němž se vyskytujeme (v domě, na pracovišti, ve škole, obchodě, knihovně, na hřišti atd.), dáváme najevo, že je pro nás tento člověk nevýznamný.

Pokud jsme v roli opačné osoby a přijímáme informaci, která z gesta nepozdravení přichází, cítíme se dotčeně. Přehlížení, ignorování nás samotných vnímáme jako určitou formu ublížení, vždyť to někdy i zabolí. Proto také absenci pozdravu tam, kde jej očekáváme, můžeme považovat za projev agrese. V lecčems se podobá šikaně. Jací jedinci se stávají oběťmi šikanování a koho nezdravíme? Každopádně v obou případech vykazuje druhá osoba znaky slabosti – fyzické či sociální. Rodiče na chodbě školy učitele asi vždy pozdraví, uklízečku anebo kuchařku školní jídelny již stěží.

V české společnosti, k jejímž rysům patří tendence k ležérnosti, se může jevit problém nezdravení jako malichernost. „Vždyť o nic tak vážného nejde.“ Jsem však přesvědčen o tom, že i jemnějšími projevy agrese bychom se měli vážně zabývat, neboť z nich klíčí projevy hrubší. Budeme-li coby dospělí dávat dětem důsledněji najevo, že zdravení je nezbytná nutnost, že nepozdravením způsobujeme druhým „bolístku“, možná se začne společnost trochu uzdravovat. Potřeby bezpečí a jistoty, přijetí a sounáležitosti patří totiž k nejzákladnějším potřebám člověka a pozdrav, jakožto historií potvrzený komunikační akt stěžejního významu, k jejich uspokojení jednoznačně přispívá.