Re: Zdravení jsem řešila jen u svého dítěte

Anno,

jsou děti, co stud prostě nepřekonají a slovo z nich nevyrazíš. Mám doma takového syna, dědeček ho za pozdravení dokonce opakovaně fyzicky potrestal a dosáhl jediného - když ho syn uviděl, přestal mluvit a mlčel, dokud byl dědeček nablízku. Což je teda extrém, taky už se dědečkem pár let nestýkáme.
Se zdravením u dětí je to tak, že je potřeba jít na každé dítě jinak. Já slibovala, vysvětlovala a nakonec nám pomohlo, že jsme zdravili "spolu". Tedy já jsem mu stiskla ruku, jako že teď pozdravíme a zpočátku syn jenom němě pohyboval rty, pak pozdrav šeptal atd. Dneska už je schopen pozdravit nahlas a "samostatně" (tj. nehlídá si, kdy otevírám pusu já, případně občas stihne první písmena dřív, než já).
Takže pokud je snaha, aby dítě zdravilo, není nutné, aby to bylo halasné, ale stačí,když je si vědomo toho, že má zdravit a dalo to najevo třeba i smeknutím čepice, kývnutím, nebo pohybem rtů.