Re: Ano, ale...

Ronjo, kdepak. Já ti neoponuju v názorech, netvrdím, že něco nemůžeš vědět, bože chraň. To říkávala moje matka, počkejte, až budete mít svoje děti, tak to pochopíte (vy smradi jedni). Nebo potom moje sestra mi jednou odvětila, když jsem se jí opatrně snažila naznačit, jestli není ke svým dětem poněkud krutá - co já jí mám do toho co kecat, když sama děti ještě nemám (a až budu mít, tak uvidím... jací jsou to smradi, že jo).

Jen píšu sama za sebe, že pokud bych měla jedno malé dítě, byla by to pohoda, idyla. Ale se třema, z nichž dvě navštěvují MŠ/ZŠ, ve vsi, kde je jen vietnamská večerka a kam nejezdí vlak, atd... jsem ráda, že mám k dispozici auto a kočárek. Včera jsem se s batoletem odvážila k malému nákupu v samoobsluze, bez kočáru, manduky a pětikoruny na vozík, no... zase pár měsíců potrvá, než se k tomu odvážím znovu :)). Ale byla by to brnkačka, kdybych měla fůru času a batole si mohlo spokojeně bloumat obchodem až do večera, nebo dokud by nám nejel poslední vlak. Jenže já potřebova za deset minut vyzvednout předškolačku z kroužku.

Věřím tomu, že jsi nastavená, že takto zvládneš i pět dětí, třeba budete praktikovat domácí školu, nebudou chtít chodit do kroužků, kam se dostanou jen ráno a večer s dvěmi přestupy, veškeré jídlo si vypěstujete na zahradě a poli nebo zásobování obstará manžel atd. Můj aktuální životní postoj je, nikoho nehodnotit a nesoudit, věřit, že každý dělá, co nejlépe umí, respektovat, že každý člověk je v různých ohledech na různých úrovních, a tak je to správné, protože každý má za úkol něco jiného. A každý má různě temperamentní děti