Re: Mám taky kamarádky s RS...

Ahoj, jmenuji se romana a je mi 32 let. Po narození své druhé dcerky se mi znovu připoměla má, až doposud nediagnostifikovaná RS - mám ji už 15 let. Letos jsem si docela hrábla - říkejme tomu na dno, když jsem byla každou chvilku unavená, trpěla jsem pocity nerovnováhy atd. atd. V 19ti letech jsem oslepla na jedno oko - ale to se brzy upravilo po léčbě a taky přišla o své první děťátko - no tědˇmám děti dvě , mám za sebou tři ataky, chodím psychologovi a pravidelně cvičím, někdy brečím, někdy se klepu strachy klepu, že to zase přijde - ale nehodlám to vzdát!!! Nyní zřejmě budu nastupovat studijní lěčbu tohohle onemocnění a doufám, že to bude zase krok dopředu pro nás s ereskou. Nesouhlasím s názory, že by bylo lepší nebýt na světě, tohle může napsat jen ten, kdo nebyl postaven čelem k podobnému problému. Je přece takových lidí s nejrůznějšími postiženímí - bez nohou, po úrazu, po infarktu, ale to přece není konec, proboha. Jistě i já se bojím, že se to může nadále zhoršovat, ale třeba ne (a já v to doufám), mám přece svou rodinu, báječnou rodinu, která mne podržela a já tu s nimi chci být
Zkrátka neházejme hned házet flintu do žita, ono se to totiž nevyplácí!!!
A Michale držím palce (a zcela sobecky sobě taky(.