Zkušenost

Myslím že celý náš problém je v tom, že jsme měli doma hodného, společenského psa, který by mouše neublížil až do dne, kdy zaútočil na dceru, ještě batole ač do té doby byl veden k ochraně, nezavrčel na ni, spíš se lísal. Psy miluju i nadále (možná bohužel), ale nikdy my z mysli nezmizí pohled na křičící zakrvácené dítě, výčitky zdravotníků o nezodpovědnosti rodičů, kteří si mysleli že psovi se dá vysvětlit a naučit ho něco, co mu není,nebude a ani nemůže být vlastní. Lidská "logika", protože pes má svoje pudy a svou "logiku", i přes všechnu výchovu a učení, co mu dá člověk. A právě v těchto okamžicích přemýšlím, kde jsme udělali chybu a výčitky svědomí ponesu v sobě celý život. Jen proto, že jsem si myslela, že dítě a pes patří neodmyslitelně k sobě, budou se respektovat a "ten můj" by přece miminku nikdy neublížil. Až tohle člověk prostě jednou zažije na vlastní rodině, nemůže už uvažovat jinak.Bohužel tak začne uvažovat až minutu po té, nikoliv hodinu předtím.