7.7.2006 14:25:04 Jana + dvě děti
Záleží na tatínkovi....
Článek jako takový, mi přišel trošku divný - nevím čím, možná vším....
S otcem u porodu se to má dle mého názoru tak, že záleží hlavně na muži samotném, jestli má zájem a odvahu. Vždyť ani my ženy poprvé naprosto nevíme, co nás čeká, tak co teprve naši partneři. Myslím si, že i nastávající maminka by měla být svolná k domluvě a netlačit svého muže do něčeho, na co se buď necítí nebo možná ani nechce. A vydírat ho slovy - musíš něco snášet s sebou.... to už mi vůbec nepřipadá fér. A o tom, že porod může vést k narušení sexuálního vztahu jsem slyšela a ve svém okolí i sledovala, myslím si ale, že je to ojedinělé.
Můj manžel původně k prvnímu porodu vůbec nechtěl - během těhotenství názor změnil. Já jsem ale nechtěla, aby byl u porodu celou dobu. Měl být se mnou celé ty dlouhé a trpké hodiny bolestí a na akt porodu se měl vzdálit. Vím totiž, že bych se soustředila i na něj, na to jak se cítí a nebyla bych schopna se zaměřit jenom na miminko. Takže se mnou strávil těch pět přípravných hodin - čímž se vlastně zúčastnil celého mého trápení, protože začít tlačit pro mě byla nádherná úleva. Potom se na chvilinku vzdálil a při šití, které trvalo docela dlouho, měl na rukou naši holčičku. Povinné dvě hodiny na sále jsme strávili ve třech a bylo to prima. Každopádně porod (který vlastně nebyl vůbec hrozný) s ním poměrně zacloumal. Těžko snášel tu skutečnost, že mě to hrozně bolí a nemůže mi pomoct. Každému vyprávěl, čím že si to žena musí projít.... I proto o účast u druhého porodu nestál. Když se termín blížil, projevil se ale jako chlap - ano, půjdu s tebou. Byla jsem ráda. Nakonec vše ale dopadlo jinak - jelikož jsem byla už v nemocnici a jednalo se o velice překotný porod - nestihl to. Ani jsem ho vlastně nebudila. Až po všem jsem mu zavolala, že je podruhé tátou, myslím, že i když se snažil, ten oddech v jeho slovech jsem přece jen zaznamenala. Teď po dvou porodech vím, že by mi přítomnost manžela porod jako takový nenarušila, ale pravda je, že jsem ho tam ani nepotřebovala. Plně jsem se koncentrovala na to, co říká porodní asistentka, kdy zatlačit, kdy ne a nevnímala jsem kolem sebe naprosto, ale naprosto nic. Ani druhou asistentku, která mi prý pořád dokola opakovala, ať uvolním ruku, že mi musí píchnout do žíly injekci. Takže proč vlastně svého muže trápit. Myslím si, že pro určitý typ mužů to může být hodně silný citový zážitek, nevěřím ale, že by to zlepšovalo vztah k dítěti jako takovému. A pokud do toho půjdu ještě potřetí - nechám to znovu na svém manželovi, ať se rozhodne sám.
Odpovědět