Re: můj pohled

Mnoo, ne každý, kdo chybí u porodu manželky, je sobec. Můj manžel u porodu nebyl a ani jsem to po něm nechtěla. Protože ho znám, netlačila jsem na něj. Asi tak z 25% bych si bývala přála, aby tam byl. Ne proto, aby mi pomáhal či co, ale aby viděl přicházet na svět dítě. Byl by to pro něj další rozměr, který už v životě nezažije. KDybych mu bývala řekla, že chci, aby byl u porodu, tak by tam byl. Protože není sobec, šel by tam kvůli mně. Ale takhle jsem to nechtěla, aby tam šel jenom proto, že já to chci. A protože já taky nejsem sobecká, tak jsem ho nenutila. Po negativní zkušenosti z předcházejících dvou porodů (1986 a 1989) jsem si u porodu hlavně přála vlídný personál, na ničem jiném mi nezáleželo.
V době, kdy jsem rodila, určitě nechlastal v hospodě, milá dámo. Asi třikrát volal do porodnice, jestli už "to" je ... Poprvé byl tak zmatený, že místo do Pardubic volal do Vysokého Mýta. :-D Další hovor byl asi pět minut před narozením dcery. A potom už jenom s mojí starší dcerou rozesílali přátelům SMSky se jménem a mírami miminka.
Jeden z důvodů, proč nebyl manžel u porodu, je taky ten, že jsme oba starší, manžel je ročník 58, já 68 a naše generace nebyla jaksi zvyklá mít otce u porodu. (Nebo kohokoli jiného.) Ale to je záležitost každého páru, na čem se domluví. Možnost být u porodu dnes otec má a může (ale taky nemusí) ji využít.