Re: můj pohled

Evi,
já bych je nenazvala sobci, spíš jsou slabší, neunesou tolik bolesti své milované. Ruku na srdce, šla bys opravdu a z vlastního zájmu se svou např. sestrou k porodu? Já asi jen kdyby si to moc přála a pomohla bych jí tím. Ale že bych o ten zážitek stála, to ne.
Asi tak: kdybych byla mužem, a moje žena by rodila doma, pomohla bych jí psychicky i fyzicky, co to jen dá. Ale v té cizí nemocnici, kde se každý cítí tááákhle malinkej před autoritou lékařů "skorobohů", má každý stažený zadek.
Já jsem měla svého muže u prvního porodu, ale upřímně, byl tam prd platnej. Ani jsem ho nevnímala. To až po porodu. Druhé dítko jsem si porodila podle svého, bez nikoho, mohla jsem si hekat dosytosti a lékaře zavolala až pár minut před koncem. Když bych šla teď rodit potřetí, nechci nikoho u sebe, jen vyšetření, že je vše vpořádku a můžu rodit podle sebe.
Každá jsme jiná a každá potřebujeme něco jiného. Muži taky nejsou stejní, tak jim nemějme za zlé, že nenajdou dost odvahy k porodu. Ono je někdy hůř se na to dívat, když nemůžeš pomoct.