je mi to líto

dobrý den, máme tři kluky po devíti letech po sobě a nejenže minimálně poznaly babiččinu lásku, ale ani já mateřskou, když čtu podobné články,je mi z toho smutno. Vím, že přemíra péče škodí a je velmi únavná, ale pokud se lásky nedostává, je to ještě horší. Člověk je duševním mrzákem na celý život. Ale i invalidé žijí mezi námi, tak musíme žít. Jen to na nás není poznat. Alespoň na první pohled. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala ani asi nevyrovnám, tak se snažíme s manželem o to víc lásky dát našim dětem. Kdyby to tak šlo rozdělit. Kde toho přebývá dát tam, kde se nedostává. Přeju všem ať mají akorát.