Re: Není to jenom o dětech a vnucích

Myslím, že přesně tento problém mě trápí. Moje tchýně je generál a od té doby, co mám děti mě přestala respektovat. Její první otázky po narození Verunky byly: Neubližujete jí? nebo Neměli jste dneska nějak moc návštěv?... Nechápala, že když jsem kojila po 2 hodinách, že jí ji nemůžu svěřovat na celé odpoledne. Stále jsem si říkala, že až nebudu kojit, tak se vztahy zlepší. Jak naivní jsem byla :o( Sice Verunka u nich chtěla být a byla spokojená, ale za jakou cenu. Sladkosti, uzeniny, žvýkačky, dívání večer na televizi, obrovské rozmazlování. I tak jsem si řekla, že to nebudu stále hrotit. Snažila jsem se být velkorysá a kdykoliv Verunku chtěla, tak jsem nedělala problémy. Přestože jsem jí tam na noc tak často dávat nikdy nechtěla. Pak jsem si začala všímat, že moje tchýně se na Verunku neuvěřitelně upnula a její vztah přerostl normální mez. Začala žárlit jak na mě, tak i na mého manžela. Projevovalo se to všelijak, hlavně tak, že jí citově vydírala. Např. slovy: Když pojedeš domů s maminkou, tak já budu strašně smutná a budu děsně brečet. No nevím, co si o tom muselo to dvouleté myslet... Jinak vše vyvrcholilo narozením Johanky. Myslela jsem si, že má druhou vnučku, tak se malinko od Verunky odpoutá a rozdělí lásku mezi dvě. Bohužel se stal opak a přišlo mi, že jí děsně lituje, že musí trpět tím, že má doma mimino. Nikdy se na Johanku nepřišla podívat. Nikdy si ji nevzala na procházku, ani si ji nepochovala. Jen jí zajímalo, co dělá její beruška Verunka. Vyvrcholilo to před 14-ti dny na chatě, kdy jsem na Verunku zvýšila hlas, protože odmítala poslechnout. Tchýně se mnou celý den nemluvila a až večer poté, co měla u sebe tchána a cítila se děsně silná mi sdělila, že jsem jí "nasrala", jak jsem na Verunku křičela, že kvůli mě bude to dítě muset chodit na logopedii, jak jí strašně stresuju (to dítě na svůj věk mluví nádherně), že bych se měla nad sebou zamyslet, jak se k ní chovám.A ona mi říká, že pro ní jsem špatná matka. Já? Která své děti odkojila, denně se jim věnovala, celý noci provstávala a snažím se z nich vychovat slušné lidi. Já jsem špatná matka? No tak todle jsem ještě nedokázala strávit ani vydejchat a ani nevím, jestli se to dá. Babička dělá jakoby se nic nedělo, jako by mě nikdy nic neřekla. Když jsem se zoufale snažila hned poté obhájit a měla bych tisíce argumentů, tak mě zchladila slovy: Už se o tom s tebou bavit nechci... takže žádný dialog. Ale já mám jasno, s touto babičkou já už žádný dobrý vztahy asi nikdy mít nebudu :o( Opravdu mě to mrzí, nikdy jsem to takhle nechtěla. Ale říct něco takového jakékoliv matce, která by pro své děti dala život, je dost silná káva, ne?