Re: Není to jenom o dětech a vnucích

Tak tohle dobře, předobře znám.Dnes je mi 45 a jako babička jsem duševně už někde úplně jinde, ale přesně si vzpomínám na pocit, kdy na mne vlastní maminka křičela, že mi nechá syna vyvlastnit, protože ho neumím vychovávat, ani se o něj postarat (opravdu nejsem ani alkoholička, ani feťačka, bylo mi 22, čekala jsem druhé dítě, syn měl rok a svou první domácnost jsem si užívala)Ale moje maminka je v podstatě "zgruntu hodná ženská", koneckonců, jinou už mít nebudu, a v rámci zachování duševního zdraví jsem ve 30-ti uspořádala vzpouru. Pozdě, já vím, ale přece....po ošklivém výstupu jsem řekla mamince, že už k nim chodit nebudu...kde bydlíme ví, tam jsem paní já, kdykoliv je rádi uvítáme, pro děti si můžou kdykoliv přijít, ale já k nim chodit nebudu....Nebyla jsem tam třičtvrtě roku, ale někde to trvá i dýl....pak už maminka dost vážila co mi říká a jak mi to říká.....pak podobný problém měla s babí moje dcera.....a i skorosnacha...Ona si naše maminka občas "nevidí do pusinky"....je mi to líto za ni, kazí si vztahy se mnou, s vnučkou i s přítelkyní svého vnuka.
Proto se opravdu snažím vycházet se svou dcerou v pohodě.Opravdu obdivuju, jaká je matka (vážně, v jejím věku jsem si věděla mnohem méně rady...s dítětem i s manželem....)a vnučka je pro mne malý zázrak, každý den něco nového objeví, něco mne naučí.....je mi upřímně líto babiček, které si babičkovství neužijou, ať už kvůli vlastní pýše, nebo pohodlnosti.....