někdo má a někdo nemá...

ať žijí babičky, vždycky mě potěší když má někdo tak super babičku, která je ochotná a schopná dětem pomáhat.My máme takovou babičku jenom jednu, tedy fyzicky máme dvě, ale titulem "babička" se může pyšnit bohužel jen jedna.Moje tchýně se totiž propracovala ve svých pětačtyřiceti k regulérnímu alkoholismu...
Věděla jsem, že mají rodiče mého muže nějaké problémy, občas se u nich konaly bujaré pitky, ale protože bydleli dost daleko od nás tak jsem neměla moc možností to hlouběji "zkoumat".Realita přišla s narozením Lukáška.Když jsme tam přišli na návštěvu, opila se tak že skoro nemohla chodit.A když jsem jí odmítla svůj maličkatý poklad půjčit do ruky se zdůvodněním, že je opilá, tak mě počastovala takovými slovy, že na to radši ani nechci myslet...Ve střízlivé chvilce mě poprosila, abych jí miminko půjčila odpoledne na procházku.Přišli o dvě hodiny později než jsme byly dohodnuté, třikrát jsem jí volala...přišla a táhlo z ní jako ze sudu...Lukášek spinkal, naštěstí...Od té doby jsme my dvě přerušily veškerý kontakt.Mrzí mě to, trhá mi to srdce už kvůli manželovi.Všechny návštěvy rezolutně zamítám."Babička" vnoučka neviděla už půl roku, nezdá se, že by jí to nějak zvlášť mrzelo.Ale všem svým známým vypráví , jaká jsem mrcha a kráva když jí nechci půjčit její vlastní vnouče...co mám dělat??Mrzí mě, jak se na mě někteří příbuzní z její strabny dívají když mě vidí, její kamarádky mi ani neodpoví na pozdrav.Přitom tchýnině závislost je takovým veřejným tajemstvím.Možná bych měla hodit za hlavu krátkozraké úsudky ostatních, ale mě to mrzí, jsem prostě taková...
Takže buďte šťastné vy, které zlaté babičky máte...