Pár slov od dědečka

Jsem dědeček Jirka a musím se po přečtení příspěvku své ženy Radky ozvat. Potvrzuji, že když jsme měli děti, a ony byly malé,tak na nic vpodstatě nebyl čas. Hodně věcí za nás ve výchově přebírali tchán a tchýně (dnešní pradědeček, který bohužel již zemřel, a dnešní prababička - moje milovaná tchýně, pro níž jsou pravnuci zdrojem neustále dobré nálady a pro které by se dokázala rozkrájet). A my jsme tento model převzali "i s chlupama". Dědečkovství a babičkovství je čas, který si opravdu užíváme. Důležité je, že mladí nám vnuky chtějí (a to podtrhuji) svěřit do péče, že vědí, že na ně stačíme a že se jim zplna a rádi věnujeme, že nás to neotravuje. Starost o ty prcky je často i větší, než když jsme vychovávali svoje děti. Je to však trošičku jiné, snad i hezčí. Je to krásné období, které nepotrvá dlouho.
To, co Radka píše, je pravda pravdoucí, akorát - a teď má slovo Saturninova kancelář pro nápravu omylů - zapomněla trošičku na dědečka. I on je přirozenou součástí tohoto dění, a zhusta i docela důležitou a nezbytnou, nejenom na ty hrubé práce, ale i proto, že děcka mají vědět, že rodina je složena z více osob různého pohlaví, kdy každý dělá něco a dohromady to dává celek. (Dodneška si osobně myslím, že např. pro mého syna byl dědeček - můj tchán - stejně důležitý, jako já a v některých ohledech možná i důležitější.)
A tak mi nezbývá než doufat, že vklad, který dávám, a který jsem převzal jako štafetu, se jednou zúročí. Protože i moji vnuci budou mít děti a vzpomenou si, jak to bylo bezvadné, když byli dětmi (a kolo se točí dál)...
Slunce v duši Vám všem a chvalte (občas)i dědečky.

Jirka