jak nám zbyla jedna nebabička..

Mám 5letého kloučka a čekám druhé děťátko.Moje maminka umřela,když bylo malému půl roku pryč.Zbyla jen tchýně.Slibovala hory-doly.Vycházeli jsme jí vstříc a přizpůsobovali se jejím náhlým změnám v programu a jen pro to,aby pak vždy zavolala nebo napsala,že nepřijde.. To se stalo pravidlem,až jsme prosit přestali.Podotýkám,že se jednalo o nepracující,zdravou 52letou babičku.S manželem jsme s ní o tom nejednou mluvili,nechtěli jsme žádné velké hlídání ani k ní odkládat své dítě,chtěli jsme jen normální babičku. Jednu věc jí nikdy neodpustím.Bylo to v době,kdy moje maminka už byla těžce nemocná a slabá.Tolik jsem si přála chodit se svým miminkem na plavání.Obrátila jsem se na svou tchýni tehdy s prosbou,zda by nás nemohla jednou týdně vozit do 16 km vzdáleného města.Auto jsem neměla a doprava byla velmi komplikovaná.Nechtěla jsem to pro sebe.Pomoci jsem se nedočkala.O to víc to trápilo mojí maminku,která by se mnou jela,ale neměla sílu.. Jednalo se o jedno dopoledne týdně i s cestou záležitost na 2 hodiny. Nedokážu se s tím smířit,nikdy jí to neodpustím.Bolí mě i vzpomínka a chce si mi brečet nad jejím sobectvím. Mám vztek,protože jedna babička si své vnoučátko moc dlouho neužila, ke konci ho ani neunesla,aby ho pochovala. A druhá viděla jen sebe.Díky tomu jsem si uvědomila,že ona nemůže být jiná.S dětmi jí to nebaví a ani nikdy nebavilo. Ani s vlastními.