Názor

Hudba je něco, co potěší snad každého, ne?
Já jsem začala zpívat v šesti letech a následující rok jsem ke sborovému zpěvu přidala i klavír.
Sice je pravda, že klavír mě nikdy nebavil a doma nikdy necvičím, ale občas si zahraju nějakou melodii a potěší mě to, nebo si přehraju na klavír to, co se mám naučit zpívat.
Podle mého názoru, by každý, kdo zpívá, měl aspoň znát noty (i takové znám) a pokud možno i umět si to přehrát na svůj nástroj.
Jestli je to baví nebo ne... U malých dětí to bývá různé. Já měla období, kdy jsem zkrátka protestovala, že nikam do ZUŠ nepůjdu a basta. A máma mi na to řekla, že půjdu a šmitec.
Sice jsem tehdy na ni byla nakvašená, ale vyplatilo se. Zkrátka mámy mají vždycky pravdu. (a taky bylo stěstí, že se ta moje spokojila s tím, že pouze chodím do klavíru :-))
Ve zpěvu mám úspěch. Klavír jsem ani po sedmi letech neopustila (už jsem si zvykla na fajn hodiny s učitelkou) a hudba mě baví.
Je pravda, že velmi záleží na učiteli. Kdysi jsem měla suplované hodiny klavíru a bylo to jako jít na popravu. Nakonec jsem dostala novou učitelku a s tou jsem doteď.
Hodně záleží na poutu jaké se vytvoří mezi učitelem a žákem. Ovšem viděla jsem děti, jejichž maminky je doprovázejí na hodiny a "dohlížejí" na její průběh, ale myslím, že ne vždy je to potřebné. Co se pamatuju chodila jsem na hodiny sama a pak mě prostě přišel vyzvednout starší bratr.
Nejdůležitější je, aby bylo nadšení. Je časté, že časem poněkud odpadne, ale nikdy by se neměla házet flinta do žita a mělo by se nějak obnovit. Velkým motorem může být veřejné vystoupení. Samozřejmě se tu může vyskytnout zádrhel v podobě trémy, ale povzbuzování může pomoct. ("Budeš zářit! Půjdu tam s tebou..." atd)
Můžete si být jisti, že tohle vás i sblíží. A navíc ten pocit hrdosti! Nepište, že by vás tohle jako rodiče nelákalo ;-)