v dobrém i zlém

no nezbývá než držet palce. Možná že ta nemoc nakonec pomohla v tom abyste se více poznali a otestovali se v krizových chvílích. Zdá se že to nakonec dopadlo dobře a vyjasnili jste si věci ke kterým byste se jinak nedostali nebo by vyplavaly později.

Co se v tom příběhu objevuje je bohužel stále přetrvávající pocit mnoha mužů, že existuje něco jako ženské domácí práce, které oni prostě dělat nemohou apod.
No a pak taky ta nesamostatnost a nevyzrálost, obvykle způsobená absencí otce v rodině. Ale předpokládám že takový byl už před nemocí, takže i autorka příspěvku si měla být vědoma, že toto bude potřeba vyřešit.

A pak čistě mužský pohled na jeho nemoc. Ono takováhle choroba není snadná nikdy. ale pokud jde o amputaci v, s nadsázkou řečeno oblasti mužského ega, tak to musí být pro něho strašné.
To by zamávalo i s velmi psychicky odolným mužem, takže jeho reakce mě vůbec nepřekvapují.
Vezměte si, jaká to je "tragédie", když má chlap obyčejnou chřipku, jak máme rádi když je o nás pečováno a byla nám věnována dostatečná pozornost při našem "umírání" a jak hrozně jsme v takových případech "nemocní" a nesamostatní. Takže neříkám že jeho chování schvaluju, ale rozhodně mě nepřekvapí.

Ale rozhodně platí, že když se někdo rozhodl být s někým v "dobrém i ve zlém", tak přesně tohle jsou ty zkoušky vztahu.