Rakovina člověka poznamená
I při chemoterapii jsem byla schopná udělat svůj podíl práce doma. Musela jsem zacvičit děti, pracovat tak, abych si neublížila. Muž se litoval, nestíhal, nezvládal, byl na dně. Hned po operaci jsem mu nabídla, ať odejde, že mu nebudu vyčítat nic. Že hlavní je, abych přežila a aby byl klid. Že to pochopím. Neodešel. Dostala jsem se z toho. Dneska on říká - nebýt mě, kdo tě podržel, nejsi na tom tak dobře! Zvláštní. Když jsem si šla zacvičit, šťastná, že se hýbu, dýchám, chodím, že můžu do práce... Když jsem si našla odpočinek ve formě nových koníčků...bylo zle. Moc zle. Proč? Děti jsou dospělé. Je dospělý i on? Jsem sama. Už na mě nikdo nekřičí, že lítám okolo, že si prozpěvuju, že jsem sobecká. Rakovina - to je celková krize. Pacient se vykřeše, manželství se rozpadne. Měla jsem zemřít? Mohla jsem mít bezva pohřeb. Obětavá manželka a máma, nikdy neupřednostňovala sebe před potřebami rodiny. Vždycky děti a muž, a pak někde daleko já. Teď jsem já v popředí. Pro ně jsem udělala všechno, co jsem mohla. Smutný konec. nebo začátek...?
Odpovědět