rezervovanost

Myslím, že máš pravdu - jsem spíše rezervovaná, odtud mé reakce. V rodině jsem to ale třeba měla jinak než ty: s rodiči jsme se hodně objímali a mazlili, pravidlem byla pusa při odchodu a návratu a před spaním. V rané pubertě (v jedenácti, dvanácti) mi to začalo připadat nepatřičné - raději jsem si prosadila, že k autobusu, který měl odvézt třídu na hory, potáhnu těžký batoh, lyže a lyžáky sama, než bych se musela celou cestu obávat toho, že mi tatínek bude chtít dát pusu - před spolužáky! :-) Nepamatuji si už, zda to bylo ke konci základní školy, nebo dokonce na začátku střední, kdy jsem i tu "povinnou" pusu na dobrou noc začala pociťovat jako něco tíživého (rozuměj: ne že bych rodiče neměla ráda, ale asi byl mezi námi nepoměr - oni patří k těm otevřenějším typům, já ne) a začala jsem se tomu vyhýbat - beze slov a jako že náhodou, protože jsem neměla odvahu to říct, bála jsem se, že bych rodiče ranila.Až jednou mi to tatínek vyčetl, tak jsem nějak nesměle vyjádřila, že už se na to cítím velká - a moje reakce se mu nelíbila, jak jsem předpokládala: místo, aby to mlčky a moudře respektoval, cítil se tím ublížený a ironizoval to. To byl pro mě špatný příklad, kterého bych se chtěla vyvarovat: i rodiče by měli chápat, že způsob, jakým jejich děti projevují city, je jejich vlastní věc, a že i pokud jsou uzavřenější, neznamená to nutně, že jsou bezcitní, nevděční apod. Pak se to nějak normalizovalo, s rodiči jsem nadále vycházela dobře jako doposud, ale ty pusy už se nekonaly. K "vítacím" a "loučícím" pusám jsme se vrátili až v mé dospělosti, nějakou dobu poté, co jsem se od rodičů odstěhovala a co už je vídám jen jako host v jejich domě. musela jsem na tom ale vědomě "pracovat", aby se mi to stalo přirozeností - tak nevím, jestli mám v sobě ještě pořád ten zážitek, kdy tatínek považoval vzájemné líbání za samozřejmost, na kterou má jaksi "nárok", a dával mi najevo, že já jsem špatná, pokud to necítím taky tak.