tělo snad ví, co potřebuje

Už v dětském věku naši doma začali dělat sójové maso a jiná vegetariánská jídla. Pro zpestřední. Přišlo mi to normální a v pohodě.
Pak mi maso začalo silně vadit a asi v 17 jsem ho přestala jíst úplně. Jednou za měsíc dva jsem měla maximálně rybu jinak nic. Všichni všude maso jedli, nutili mne, přesvědčovali, nechápali, ale já cítila, že dělám správnou věc. Jistě - nebylo to jednoduché. Hlavně přesvědčit babičky. Ale šlo to.
Vydržela jsem to tak tři roky. Tehdy bych asi nevěřila, že s tím někdy přestanu. Stejně jako jsem si před vegetariánským obdobím nedovedla představit život bez masa. A zjistila jsem, že jde obojí.
Nevím jak a proč, prostě po třech letech jsem se vrátila k masu zpět. Někteří lidi to doteď moc nechápou, ale já se citím dobře a to je snad to hlavní, ne? :o)
A tak si myslím, že tělo si prostě řekne o to, co potřebuje. Jde jen o to mu naslouchat :o)
Můžete si myslet, že to byl jen nějaký můj rozmar. Ale já v tu dobu bez masa prostě maso nějak úplně vytěsnila ze svých myšlenek. A nedovedla jsem si představit, že bych ho měla pozřít. Když se mi to jednou či dvakrát omylem stalo, udělalo se mi hodně špatně.
Tak uvidíme - jak na tom budu za rok dva :o)

A k těm dětem - nutit je nemá cenu (ani do toho ani do onoho) a nemyslím, že odpírání je skutečným odpíráním. Prostě si zvyknou na jinou stravu a věřím, že může být plnohodnotná. Je to stejné, jakobyste se divili, že neznají nějaké jídlo, které je pro vás zcela běžné a samozřejmé...

Jo a k tomu, že jídelníček vegetariánů je mnohem pestřejší - rozhodně a stoprocentně :o)
Když nad tím teď přemýšlím - asi ideálem je spojit oboje.