Jako u nás...

Při čtení tohoto článku jsem se musela opravdu pousmívat,ač jsem měla chvilkami stav,kdy jsem se ocitla v naší domácnosti a ten Honza byl můj manžel.U nás - asi jako v každé rodině - uklízím já.A pak tedy vše padá na moji hlavu.Po 3 letech manželství a po 5 letech společného žití v jednom domě si můj manžel nepamatuje,kde má kraťasy,kde jsou pracovní věci...atd.Takže já,ač spím nebo sekám zahradu nebo mám ruce v těstě,musím jít a vyndat mu oblečení ze skříně a připravit mu to jako malému prvňáčkovi.O společném jídle ani nemluvě:naše maličká připraví prostírání (je ji 2,5 roku),on si dřepne na zadek a čeká.Malá tedy donese i příbor,která ji samozřejmě připravím a on dřepí.Malá donese i různá dochucovadla,on dřepí.A když pak konečně nanosím jídlo já a sednu k jídlu,něco mu chybí.Teda se zvedne,stoupne si před kuchzňskou linku,zírá na ní a ptá se mě:kde to je?,aniž by otevřel jakákoliv dvířka.Jednou jsem nestila doběhnout včas a byly vyndané všechny mouky,cukr se mu vysypal...byl o skříňku vedle - od té doby ani neusedám ke společnému jídlu,dokud on nezačne jíst a já mám tak jistotu,že se taky v klidu najím.