Re: To je dost smutne....

Já třeba uklízím až když manžel příde z práce a dcerku zabaví. No a že přichází do nepořádku? No a co jako? Tu chvilku než poklidím, to klidně přežije. Přes týden mu nevařím, stará se o sebe sám, dělám mu teplý jídla až o víkendech. Mně zase příde že s některýma chlapama se zachází jako s dětma. Aby byli ušetřeni nepořádku, aby děti byly oblečený v čistým až se tatínek vrátí z práce, aby nezlobily... tatínek přece není žádnej Bůh...
Že mám doma přes den bordel je druhá věc. Pokud přijde neohlášená návštěva, její problém. Pokud se někdo ohlásí, uklidím... Pokud přijde moje mamka, je z toho dycky mela, JAKTO že nemám vyžehlený, JAKTO že není umytý nádobí... ale to považuju za její problém, né můj.
A uklízení a šůrování rozhodně nepovažuju za prioritu svýho života, je to nutný zlo, a jsem trochu naštvaná, že jsem ženská a víceméně to leží na mně. I když manžel pomáhá. Hodně. Nedovedu si představit, že kolem chlapa budu skákat jak tajtrlík, to bych si na sebe upletla pěknej bič. My to máme tak, že třeba si vyhradíme půl, možná čtvrt hoďky denně na úklid. Rozdělíme úlohy (já uklidím hračky, ty jdi s košem, já zametu předsíň, ty vydrhni umyvadlo...) a za chvilku nemáme co dělat. Je taky otázka, jak moc kdo doma uklízí. Já například nepěstuju poličky se serepetkama, který budu muset denně otírat od prachu a vyhazuju zbytečný věci, který nepoužívám, aby se mně furt nepletly pod nohy. Určitě neumývám parapety zvenku a taky dveře od bytu neleštím. Rohožku před bytem sem nevyklepávala snad nikdy.... :o) Okna můžou být zasviněný třeba rok nebo dva... :o)