Manželka a matka v jedné osobě?

Konečně jsem si sedla k televizi, úplně vyřízená, jako každý den. Zjišťuji, že opět nic nedávají, tak si jdu lehnout a doufám, že dvojčata budou vyžadovat jídlo co nejpozději. Ještě než usnu, tak se mi honí v hlavě, co jsem všechno nestihla, neudělala, opět nevyžehlila...a propadám beznaději.

V tom si vzpomenu - co manžel, on přece sedí v obýváku, já ani nevím, co zrovna dělá. Vždyť já jsem mu ani neřekla, že jdu spát, nedala mu pusu, já vlastně už rok a půl zapomínám, že jsem přece také manželka. Najednou mi ho je strašně líto. Co si asi myslí? Napadlo ho to také? Možná je na tom stejně jako já, má toho také dost. Musí chodit do práce a mně pomáhá jak může. Lepšího tátu neznám.

Ale nějak přitom všem zapomínáme, že jsme také manželé, nejen rodiče. Jak tak přemýšlím, ani nevím, kdy jsme si naposledy dali pusu, jen tak se drželi za ruce, mazlili se, o sexu ani nemluvim.

Přitom se milujeme, ale tu lásku dělíme mezi děti. Je mi to líto, najednou mi je hrozně smutno, ale proč se nezvednu a nejdu za ním? A nepřitulím se k němu? Místo toho brečím a říkám si, že zítra si o tom musíme promluvit. Ale já vím, že to stejně nedokážu ze sebe dostat, mám v sobě nějakej blok, nikdy neřeknu co chci nebo nechci.

Děti začínají kňourat, na všechno zapomínám, utiším je, jdu si zase lehnout a říkám si: zítra.....snad...