11.9.2007 22:09:27 Lenka M. (skoro 2 děti)
Kláře
Naprosto, naprosto chápu.
Když se narodila dcera (teď jí bude 21 měsíců), říkala jsem si ze začátku, že se nezměnilo vůbec nic. Manžel přišel domů z práce, společně jsme koupali, žehlil plínky, navíc jsme měli opravdu dítě andílka, který večer a hlavně v noci usínal při kojení, skoro nebrečel apod. Pro jiné to mohlo být asi opravdu idilické období, v šestinědělí jsem dokonce byla tak našlápnutá hormony štěstí, že jsem se nemohla dočkat, až šestinedělí skončí a budeme konečně s manželem zase "spolu". Je pravda, že s koncem šestinedělí jsem se začala spíš obávat bolesti a podobně, ale to se nám podařilo časem odbourat hlavně díky velkému pochopení mého manžela.
Během prvního roku své dcery jsme toho zažili ještě dost a dost, hlavně jsem přišla o tatínka, a to mi pohody do duše moc nepřidalo. Možná jsem začala mít dokonce pocit, že na příjemné nicnedělání a mazlení se svým manželem nějak nemám právo, když jsme jinak prožívali s tatínkem hrozné chvíle. Ještě víc jsme se upnuli na dceru a na naše potřeby jsme skoro zapoměli...
Když jsme oslavili první narozeniny, tak jsem podruhé otěhotněla. Bohužel než jsem to zjistila, tak jsem si dohodla trochu práce, která byla sice časově omezená, ale druhé těhotenství nebylo tak idilické jako první. A tak jsem přesto, že můj manžel mi pomáhal, jak mohl, byla úplně vyčerpaná, a na nějaké dlouhé hovory (kdy jsme dokázali něco rozebírat dlouho do noci), natož na něco víc jsem prostě neměla. Spánek se stal absolutní prioritou.
Teď už se nám snad každým dnem narodí syn, a já doufám, že se jednou vše vrátí zase do normálu. Ale když jdu večer spát, měla bych i třeba chuť jenom manžela pohladit, přitulit se, taky to nedokážu, protože chci hrozně spát a asi už jsem si odvykla...
Odpovědět