Asi mám doma exota

Takže dítko jsem vozila do přírody už v kočárku, a jak se začalo hýbat tak snad ještě víc a nikdy z toho nebylo vodvázaný... (viz můj příspěvek výše).

Do knihovny jsem s ním chodila asi od dvou let, když konečně přestalo vnímat papír jako jistý druh hračky, jejíž největší předností je, že se dá zmačkat a roztrhat. Přesto knihy, které za celý svůj dosavadní život přečetlo (16 let), by se daly spočítat na prstech.

add jídlo. Vařím skoro všechno, a to odjakživa. Jak je tedy možné, že některá jídla mi dítko odmítá s tím, že mu nechutnají? A jiná naopak miluje. Jak je možné, že zeleninu téměř v jakékoliv úpravě zbožňuje ale v polévce odmítá?

Hračky... Nikdy jsem nebyla zastáncem příliš mnoha hraček. Spíš než na kvantitu jsem hleděla na kvalitu, tedy aby dítku něco daly a rozvíjely ho. Většina z nich stejně zůstala nepovšimnuta, neboť dítko dává přednost pohybovým hrám. Z hraček měly tedy úspěch především sportovní náčiní (míče, švihadlo, obruč, trampolína...). Další okruh hraček byly věci pro umělecké tvoření (pastelkami počínaje, přes různé barvičky, fixy, lepidla, můžky atd) - mimochodem, já neumím namalovat ani domeček.

TV - Přestože u nás jela vždycky poměrně hodně (byla jsem sama a pouštěla si ji jako zvukovou kulisu), dítko ji nikdy nijak zvlášť nesledovalo a dodnes ji bere jen jako nouzovou aktivitu - např. když je nemocné. Dokonce ani jako malé se nenechalo vyrušit od hry Večerníčkem. Pravda, ani já ji nijak zvlášť nesleduju, skutečně je to víceméně zvuková kulisa.

No abych nekřivdila, taky máme hodně společného. Ale je prostě originál.

Naučila jsem je jak se chovat a jak se o sebe postarat. Ale nemůžu ho naučit, aby mělo rádo stejné věci jako já.