Konečně

Milá Jodie, moc díky za článek. Mluvíš mi z duše. Hlavně v části o potřebě náruče, objetí, mazlení.
Někdy mě obchází hrůza, když slyším maminky říkat: "Přece ho nebudu furt chovat. To bych si na sebe upletla bič!" Jednou jsem dvěma podobně smýšlejícím maminkám řekla, ať si představí, že jsou úplně bezmocné, můžou jenom ležet na zádech (mluvím zejména o miminkách do cca 4měsíců. Nezřídka už jsou pro mnoho lidí tvz."vyčůraná", protože si vymáhají pozornost...ach jo...)a jediný prostředek, jak dosáhnout toho, aby nebyly samy, je hlas. A ať si představí, že volají a nikdo nepřijde. A jedna mi řekla: "Radši toho už nech, začíná mě hlodat svědomí." Nechci nikoho odsuzovat a ani si hrát na paní Dokonalou, jen chci říct, že to stojí za zamyšlení. Myslím, že tenhle "studený odchov" je pozůstatek minulého režimu, kdy bylo žádoucí vychovat stádo bez citů a otupit lidem vnímání, to se pak hodilo ve všech směrech. Moc bych si přála, aby byl přežitkem. Řekla bych, že se postoj k výchově mění. Pozvolna, ale mění.
Každý toužíme po lásce a blízkosti. Když je svým dětem nedáme (ve snaze zabránit jim, aby si nás zotročily... ach jo...), ponesou tenhle přežitek dál a bude tu zase další generace, která se bude divit, že hledají a nenacházejí.
A ještě něco vnímám jako hodně důležité. Mám dvě děti a osvědčilo se mi, ať se děje cokoli, mluvit s nimi. O všem a otevřeně. Děti chápou víc, než si kolikrát člověk připouští.
Takže mazlit a povídat si. Kdo by to nebral? ;-)
Ahoj, Eva (syn 7let, dcera 7měsíců)