Článek mne oslovil a diskuse k němu mi hodně dala

Je to skvělý lakmusový papírek.
Do Rodinky píšou mnohé maminky téměř vlastní krví, přesto pod jejich články vždy najdeme názory odsuzující,útočné,shazující a mnohé typu "nejsi náhodou blbá?"
Hle nyní článeček naprosto nekontroverzní, nikoho neurážející, opravdu milý, bez prosby o radu a hodnocení, přesto nevyhovuje mnohým - proč? protože už je prostě MOC milý, MOC sladký.
To už je MOC i na mne.
Milé maminky! Autorku neznám, ale hrdě se hlásím k tomu, že to, co napsala, mi připadá krásné a hluboké a ke kýči to má daleko. Je to spíš poezie, i když některé to mylně chápou jako návod k použití.
Je mi líto, že neznáte takovéto sladké a krásné a hluboké věci, že vám přijdou neskutečné. Ale ony existují a já je prožívám.
Ano, mezi každodenním zlobením, nepříjemnostmi, únavou, nevyspáním, atp atp o čem se zde taky hojně píše a nikdo nepopírá, že se to k dětem také pojí,především OPRAVDU existují právě ty věci nádherné, o kterých píše autorka.
A to je důvod, proč mám děti. A proč jsou pro mne na předním místě.
Diskuse mi ale dala pochopit, proč jsou některé věci tak, jak jsou. Dává mi pochopit pro mne divné chování některých maminek a učitelek ve školce. Proč není také "sladká" naše přítomnost. Kdybychom se na sebe usmívali a víc se chápali, byl by to pro mnohé kýč. Život holt musí být tvrdej.
Kde se bere to odmítání hezkých a opravdových věcí, skoro strach před nimi? Že by deprivace? A v dětství?