Theatrum mundi malého dítěte

Vzájemné utváření reálného vztahu matka - dítě začíná již v období před příchodem dítěte na svět. Otec většinou matčino těhotenství také prožívá, ale spíše v rovině fantazijní než reálné. Vztah mezi otcem a dítětem se v reálné rovině skutečně formuje až po narození dítěte.

Nejranější interakce (vzájemné vazby) chápe např. Daniel Stern jako afektivní vyladění mezi matkou a dítětem - tj. jako schopnost "býti s", tj. sdílet, vnímat druhého, spoluprožívat jeho vyladění. Tato schopnost se utváří v souvislostí s vlastním sebeprožíváním dávno před početím dítěte. První kontakt mezi matkou a dítětem je pak chápán jako dokonale sladěná choreografie tanečního páru, v níž se střídají prvky souběžné a střídavé interakce. To vytváří pro dítě velmi významnou životní zkušenost, neboť je pro ně prvním zprostředkováním lidské komunikace, v níž lidskou řeč chápe a přijímá jako hudbu.

V této zkušenosti nabývá dítě pocitu, že může své okolí ovládat, předvídat události a působit na ně, čímž se posiluje jeho vnitřní já.

Jiným důležitým mechanismem vztahu matky a dítěte, který popisuje Donald Winnicott, je prvotní mateřské zaujetí. Jím poskytuje matka dítěti iluzi, že vše, co nalézá ve vnějším světě, je výtvorem magické síly jeho vlastního přání, tedy že existuje vnější realita odpovídající na jeho schopnost tvořit.

Bez této prvotní iluze není (podle Winnicotta) pozdější navázání kontaktu s vnějším světem či vytvoření vztahů s blízkými osobami vůbec možné. Zde se také v rámci prvního "testování" vztahu s matkou vytvářejí zárodky pozdější kreativity dítěte a pocit bezpečí a jistoty.

Utváření vztahu ve třech

Další vývojovou etapou je utváření vztahu ve třech, kdy na scénu vstupuje otec. Jak se dnes ukazuje, utváření právě tohoto triadického vztahu v představě dítěte hraje významnou roli v jeho pozdějším chápání a utváření mezilidských vztahů.

V terapii adolescentních a dospělých pacientů se mnohdy až překvapivě často setkáváme s faktem, že ač tento pacient prožil své dětství v úplné rodině (většinou však pouze formálně úplné), nedošlo u něho k vnitřnímu přijetí vztahu "ve třech". Takový člověk pak dokáže akceptovat pouze vztah ve dvou. Tito pacienti jsou vždy buď s matkou a nebo otcem, buď se svou partnerkou/partnerem a nebo s dítětem, ale k prožitku "ve třech" se nedostanou. Vstup další třetí osoby do dyadického vztahu pro ně vytváří chaos v jejich prožívání. Z tohoto důvodu nejsou nakonec ani schopni vstupit do běžných meziosobních vztahů "ve dvou", neboť i tyto jsou zpravidla ovlivněny i dalšími osobami. A co je nejhorší - tito lidé zároveň vyžadují absolutní oddanost a respekt, který po čase každého, kdo s nimi vstoupí ve vztah, odradí.

Role otce je tedy velice důležitá. Otec je totiž tím, kdo první vytváří v představě dítěte vztah, který je jednak zprostředkovaný přes matku a matkou a jednak vztah přímý.

Důležité je, že vztah s matkou otec jednak vytváří a jednak spoluvytváří. Tedy matka dává otci příležitost a prostor nejen tím, že o něm před dítětem dobře mluví, ale také mu dává čas, v němž on může realizovat své otcovství.

Obdobně je tomu později i ve vztahu opačném, tj. ve vztahu, kdy se matka dostává do podobného vztahu v kontextu, a to jak ve vztahu ke svému dítěti (tj. vztahu přes svého muže), ale také ke svému muži (tj. vztahu přes své dítě).

Matka představuje dítě "světu" a "svět" dítěti

Třetím vývojovým stupněm je pak to, kdy se dítě již otevírá celému širšímu světu. Protože naprostá většina dětí u nás přichází na svět v porodnici, je i výběr této instituce významný. Prožije-li matka porod i následný pobyt v porodnici s pocitem bezpečí a klidu, jistě se to "přes ni" promítne i na dítě.

Co však následuje dál? Matka i dítě se ocitnou v prostředí domova. Přichází otec a za ním babičky a dědečkové, tety a strýčkové, různí přátelé... Matka zkrátka představuje své dítě "světu". Tento moment se v různých modifikacích opakuje i později. Je to matka, kdo rozhoduje, kam až smí dítě ve svém konání zajít, co si může a nemůže ve vztahu k druhým dovolit, a zároveň tím také své dítě ostatním představuje, a to nejen slovy, ale především skutky.

Např. když taková nepříliš citlivá matka táhne své plačící dítě za sebou po ulici jako kus hadru, a pak se na ně dokonce i rozkřikne s výtkou, proč jde tak pomalu, sděluje tím jednak světu, že dítě je chudák, protože má matku, která mu ani trochu nerozumí, neboť má svých starostí a problémů až přespříliš. A zároveň tím sděluje dítěti, že svět se na ně musí dívat jako na "neposlušné a zlobivé", a tím pádem, že nemůže být světem, tedy lidmi kolem něj, nikdy normálně přijímáno a milováno ...

Tady někde klíčí zárodky jeho pozdějšího "dospělého hněvu namířeného proti všem". A tak si važme Maminek, které s klidem a s rozvahou v duši ukazují svět Dítěti a Dítě světu, a také Tatínků, kteří na to všechno pěkně dohlížejí, a konečně i Světa, který je pro dítě vždy otevřen,... i když vždy jen tak, jak otevřená je pro ně maminčina náruč.