Co vás překvapilo v manželství?

„Co tě v manželství nejvíc překvapilo?“ zeptala jsem se tedy několika lidí rozdílného věku i profesí. Zde jsou jejich odpovědi.

Lukáš, ředitel firmy

Asi mě nejvíc překvapilo, jak snadné je si nerozumět, i když člověk chce. Když spolu lidé chodí, nepřisuzují drobným neshodám takovou váhu, protože se týkají většinou toho, kam půjdou večer nebo jestli stihnou vlak. Když jsme spolu ale začali s Lucií žít, pociťoval jsem často jako zklamání, že moje žena nemá stejný názor, protože se spory týkaly vážnějších věcí: jak si zařídíme život nebo jak se bude jednat s dětmi.

Ženil jsem se brzy, a možná proto jsem si s sebou do manželství toužil vzít hodně ze svého „klukovství“, celou šíři svých zájmů, od fotbalu až po astronomii. To samozřejmě možné nebylo, s tím jsem narazil. Začal jsem si uvědomovat, že mým aktivitám přisuzuje žena zcela jinou váhu, než jsem jim přikládal sám, že počítá s tím, že díky vztahu k ní přehodnotím svůj žebříček hodnot, a že pokud o vztah s ní stojím, je argumentace na obhajobu mých zájmů z velké části zbytečná.

Petr, prodavač

Před svatbou jsem žil v domnění, že budu na svou ženu maximálně hodný, nedovedl jsem si představit, že bych ji jakkoliv deptal. Pak jsem ale zjistil, že ani při nejlepší vůli nedokážu zabránit tomu, aby ze mě nebyla zklamaná, vynervovaná a zničená. To, že jí něčím ubližuji, jsem si totiž uvědomil, až když jsem viděl účinek.

Také jsem si myslel, že budeme schopni si vždycky všechno vysvětlit nebo že já budu schopen vysvětlit svoje jednání a postoje. Jenže pak jsem poznal, že někdy vůbec nemá smysl věci vysvětlovat, protože se neodehrávají v racionální rovině, ale jsou citovou záležitostí. Žena nechce v takové situaci pátrat po kořenech sporu, očekává spíš nový postoj, nové navázání vztahu.

Všechny tyhle situace se zdály nad mé síly, ale nakonec směřovaly k tomu, že jsem se začal víc obracet k Bohu. Pamatuji si, že mi z toho ze všeho bylo někdy dost zle, ale už to, že jsem si uvědomil, kam se mohu obrátit, mi ulevilo. Myslím, že díky tomu můžu dnes říct, že hádky a krize jsou jako schody, kterých je třeba, aby partneři překonali svou autonomii a vzájemně se více přiblížili.

Tereza, v domácnosti

Nejvíc mě asi překvapilo to, jak je v člověku zakódována jeho původní rodina, způsoby, na které byl ze své původní rodiny zvyklý. Konkrétně třeba uzavřenost vůči lidem mimo rodinu. Ondřej měl tendenci žárlit na to, že je mi i jinde dobře, což jsem nečekala. Mě asi zase neúměrně vytáčelo, že svým rodičům nedá dostatečně najevo, když s nimi nesouhlasí.

Během chození se ten druhý v lecčems přizpůsobí a určitě chce dělat některé věci jinak než jeho rodiče, ale když dojde na společný život, tíhne k původnímu modelu. Ondřej třeba odjakživa chtěl, abych s dětmi zůstala doma, protože si uvědomoval, jaké to bylo, když byla jeho máma hodně zaměstnaná. Když jsem ale nějaký čas byla přece jen profesně aktivní – podobně jako jeho máma – cítila jsem s překvapením, jak značně jsem v jeho očích stoupla.

Martina, laborantka

Nejvíc mě asi překvapilo, že se člověk upřímně rozhodnutý pro manželství a pro svého partnera může zamilovat do někoho jiného. A to aniž by něco takového vyhledával, aniž by měl ve svém manželství velké problémy a aniž by jeho manželství zkrachovalo. Že by něco takového bylo možné, jsem si předtím vůbec nepřipouštěla.

Najednou prostě do mého života vstoupil někdo jiný, a já nevěděla, jak se s tím vyrovnat.

Takže pro mě byl začátek manželství velkou školou v poznání sama sebe. Představovala jsem si, že svatbou je manželství hotové, a netušila jsem, že se pro ten vztah musí člověk v jeho průběhu rozhodovat stále znovu.

Michal, architekt

Vzhledem k tomu, že jsem se měl ve své původní rodině u svých rodičů velmi dobře, neuměl jsem si dlouho představit, že toto „doma“ může být i jinde. Pamatuji si živě na ten divný pocit hned po svatbě, když nás dovezli tam, kde jsme měli bydlet, a dveře se za námi zavřely.

To, že jsem dnes doma tam, kde jsem s Jitkou, se během času nějak přihodilo. Ani nevím jak. Vzpomínám si jen na některé první známky této změny. Třeba když bylo Jitce blbě po porodu, potřeboval jsem okolí dávat najevo, že starat se budu já, i když jsem netušil jak. Dnes už se jen raduji z toho, a to je pro mě tím největším překvapením, že člověk „opustí otce a matku a přilne ke své manželce“. A ta se mu stane tím nejbližším, tím „nej“, výlučným partnerem.

Lenka, učitelka

Před svatbou jsem si myslela, že se máme dost rádi na to, abychom bez problémů usilovali o dobro druhého, a že nám tedy konflikty nehrozí. Z nepochopitelných důvodů jsem předpokládala, že mi Petr bude za všech okolností oporou.

On byl přece vždycky tím, kdo si zachoval klid, kdo dával najevo svůj nadhled, já byla spíš ze všeho hned vyplašená.

Když se pak po několika letech manželství dostal Petr do dlouhodobě těžké situace, která vyústila až v krizi v našem společném životě, zjistila jsem, že vlastně selhávám. Pár měsíců mi trvalo, než jsem pochopila, že oporou musím být také já. Teď je pro mě příjemným překvapením, že tak rozdílní lidé mohou jít dál společně, a dokonce, že se ani původní zamilovanost nevytratila.

Jan, sociolog

Když člověk vstupuje do manželství, vyslechne si velké množství nejrůznějších varování, jaké to bude, když ztratí svobodu. Musím říct, že jsem doposud žádné takové pocity nezažíval, ani jsem neměl pocit, že by manželství znamenalo nějaký velký zásah do mého života. Lépe řečeno – změny, které přišly, jsem pociťoval jako dobré. Třeba právě i to, že jsem byl více nucen dodržovat určitý řád, který sám ze sebe jen těžko udržuji.

Takže mě spíš překvapilo to, že mě manželství zkonsolidovalo, že jsem získal větší motivaci k práci i k různým dalším aktivitám. S tím asi také souvisí jakási samozřejmá odpovědnost. Rodičům jsem sice třeba také říkal, kdy přijdu domů, aby o mě neměli strach, ale Marijánce to říkám, protože mám prostě zájem na tom, abychom si mohli čas nějak společně zorganizovat, a bylo by absurdní se s ní o tom nedomlouvat.

Marie, zdravotní sestra

Když jsme spolu s Honzíkem chodili, studoval gymnázium a měli jsme docela dost času, takže jsme celé hodiny courali Prahou a seděli někde na lavičce a povídali si. A samozřejmě jsme se hodně těšili na to, až spolu budeme stále, až budeme společně v klidu usínat a žádný z nás nebude muset někam odcházet či spěchat na vlak.

Když se dnes ohlédnu, hodně mě překvapuje, že možností být v klidu spolu bylo za těch šest let, co jsme manželé, vlastně docela málo. Zdá se, že jsme spolu spíše méně, než když jsme spolu chodili. Pokud totiž dnes chceme být chvíli v klidu spolu, stojí nás to docela dost úsilí. Především asi proto, že je stále hodně práce v zaměstnání, kolem dětí, ale i dalších věcí, které si člověk nabere, které někomu slíbí... Ale to usínání je pěkné.

Martin, manažer

Na začátku manželství nás nemile překvapily obtíže při zahájení sexuálního života. Intimně jsme totiž začali žít až po svatbě a neměli jsme předtím žádné jiné sexuální partnery. První dny naší svatební cesty proto nebyly po stránce sexu příliš romantické. V nejbližší knihovně jsme si vypůjčili všechny sexuální rádce, ale než jsme je stačili náležitě prostudovat, srovnalo se naštěstí vše samo. Nejspíš díky tomu, že jsme z toho nedělali velký problém.

Samozřejmě jsem se také nevyhnul střetu svých očekávání ohledně chování a vlastností mé ženy s realitou. Překvapení tohoto druhu ovšem beru jako zrcadlo, jak vážně to myslím s tou slibovanou láskou, úctou a věrností. Ostatně překvapením největším je, že to má žena se mnou vydržela dodnes.

Napište nám, co vás překvapilo v manželství!