Co je mužská, a co ženská práce?

Praxe převažující v naší společnosti hovoří jednoznačně. Je ale současné rozdělení rolí muže a ženy v pořádku? A jaké bude v budoucnosti?

Každý novorozenec je už v porodnici nejen určen podle pohlaví, ale je mu také okamžitě přisouzena tomu odpovídající role. Ihned padají poznámky na vzhled holčičky a chování kluka a v mnoha porodnicích mají i barevně odlišené přikrývky, aby se poznalo, zda pod nimi vrní „chlapák“ nebo „fešanda“. To vše znamená začátek procesu učení vlastní roli a s tím spojené práci.

U kluků pak maminky více respektují jejich samostatnost a více je podněcují k tomu, aby si uměli věci zařídit, dívky více opatrují a zacházejí s nimi většinou přístupem „maminka to umí nejlépe“. Tak to alespoň zaznamenávají různé odborné studie. Dítě přichází také velmi brzy do styku s hračkami rozlišenými podle pohlaví. Při hře s panenkami či náklaďáky a zbraněmi jde už o jakousi generální zkoušku na roli, která dítě v životě čeká.

Rodiči jsou oba

Toto dělení rolí bývá zdůvodňováno přirozenými danostmi, tedy vrozenými fyzickými a psychickými možnostmi muže a ženy a vychází z několika předpokladů. Prvním předpokladem je, že těhotenství a péče o dítě je zcela záležitostí ženy a vyžaduje od ní vzdát se na několik let jiné práce. Druhým předpokladem je, že mateřství a práce v domácnosti je poměrně usedlá činnost a nevyžaduje mnoho energie a síly. Třetím předpokladem pak, že se ženy věnovaly domácnosti vždycky, a čtvrtým, že nemají fyzickou sílu a energii jako muž, a proto nemohou dělat některé mužské činnosti.

Díky těmto předpokladům se zdá naše praxe rozdělení rolí nezbytná. Jsou však uvedené argumenty pro toto dělení pravdivé? Především to vypadá, jako bychom zcela zapomněli, že rodičovství zahrnuje jak mateřství, tak otcovství. Přitom existují společnosti, v nichž se muži a ženy dělí stejným dílem o rodičovské úkoly. V některých společenstvích jsou dokonce otcové pokládáni za spolunositele stejných fyziologických procesů jako matky. A čekat dítě oslabuje stejným způsobem muže i ženu.

Například u Arapešů platí pro otce stejná výživová opatření jako pro novopečenou matku a oba musejí projít rituální očistou. Otec nesmí v době těhotenství lovit ani kácet stromy, protože by takovou agresivitou nepříznivě ovlivnil vyvíjející se plod. Po porodu se podílí na všech činnostech v péči o dítě stejně jako matka. Rodič, který má momentálně více práce, dá dítě druhému a žádný nepřipouští, že by zaskakoval.

Dělí se práce podle „biologie“?

Péče o dítě (natož o více malých dětí) je fyzicky vyčerpávající a duševně náročná práce. Vyžaduje neustálou bdělost a velkou dávku energie nejen k usměrňování dítěte, ale také k jeho prosazení v okolním světě. Dvouleté dítě, které je třeba ještě nosit (často při dalších domácích pracích), váží navíc kolem patnácti kilogramů. Proto i druhý předpoklad, že muž dělá těžkou práci a žena lehkou domácí práci, v mnoha případech značně pokulhává.

Kromě toho jsou kultury, kde těžká fyzická práce mužů vůbec není zvykem. Tam jsou i rozdíly mezi mužem a ženou daleko menší. Ve společenstvích, kde muži kácejí stromy a loví velká zvířata, rozvíjejí určité typické rysy svého těla i duše. A tam, kde ženy nosí vodu a melou obilí, rozvíjejí také ony svou fyzickou sílu a energii, kterou tyto práce vyžadují. Jedno pohlaví si tak ve skutečnosti vytváří vzorce fyzické aktivity typické pro druhé pohlaví. To se ukázalo i v naší kultuře za druhé světové války, kdy ženy často přebíraly mužskou práci včetně takové, která vyžadovala fyzickou sílu a mechanické schopnosti.

Studium různých kultur také ukázalo, že ekonomicky produktivní činnost ženy mimo domov není novinkou 20. století. V Africe obdělávají půdu i na vzdálených polích tradičně především ženy. U australských domorodců je rodina zcela závislá na práci ženy, která se stará o úrodu a loví malá zvířata. V době nepřítomnosti matky pak péči o děti včetně kojení přebírají jiné ženy komunity.

Jsou společenství – například u pygmejů – kde je dělba práce mezi muže a ženy velmi málo rozvinutá. Jejich jazyk rozlišuje pohlaví jen u rodičů – zná matku a otce, ale ne dívku a chlapce nebo muže a ženu. Druhým extrémem jsou společenství, kde je polarizace mužské a ženské role natolik silná, že znamená téměř dokonalé oddělení obou pohlaví. Z toho, jak různá společenství lidí i různé dějinné situace přizpůsobují role muže a ženy momentálním potřebám, tedy lze usuzovat, že biologické rozdíly mezi mužem a ženou jsou využívány jen jako jakási základna pro přidělování dalších rolí.

Změnila něco emancipace?

Také v naší dnešní západní kultuře je pohlaví základním organizačním principem společnosti. Skálopevné přesvědčení o vlastní mužskosti či ženskosti je základní součástí naší identity. Jak moc nás toto přesvědčení ovlivňuje, ukazují studie popisující chování intersexuálních jedinců. Když byl podle těchto studií například muž nemající penis a vychovávaný jako žena v adolescenci ujištěn, že je muž, došlo u něj k výraznému zlepšení ve školním prospěchu především v matematice, na kterou prý děvčata nemají buňky.

Mnoho lidí má strach, že přijdou o svou identitu, budou-li vybočovat z obecných představ. Stále panují obavy z toho, že zaměstnané ženy budou pomužštělé, tedy agresivní a dominantní, a muži věnující se domácnosti zženštilí, tedy poddajní a citliví, a že to povede k jakési nerovnováze a neshodám. I přes údajnou emancipaci tak zůstávají základní rozdíly mezi mužskou a ženskou prací zachovány.

Výzkum postojů norských a švédských zaměstnavatelů například odhalil, že práce je pokládána za vhodnější pro ženy, pokud podléhá kontrole, vyžaduje přizpůsobivost, schopnost přijmout vedení a pokud je slučitelná s činností, jako je vaření, šití a péče o druhé. Toto vodítko pak podněcuje snahy rozšířit rozlišení mezi mužskou a ženskou prací i do dalších oblastí. V oblasti elektrotechniky bylo například navíjení elektromotorů označeno jako ženská práce, protože je příbuzné šití.

Podle podobné logiky pak rozdělení rodiny otec v práci – matka doma dává do souvislosti tak odlišné aktivity, jako je krmení malých dětí, úklid domu a praní špinavých ponožek. Ve skutečnosti je rození dětí biologickou funkcí, tedy ženskou činností, ale domácí práce je sociálně-ekonomickou činností, a tedy z hlediska pohlaví neutrální.

Protože je rození dětí spojováno s úklidem domácnosti, je i postavení žen jako skupiny dáno těmito druhotnými činnostmi, které se připojují k její biologické funkci. Ukazuje se tak, že postavení žen ve skutečnosti neurčuje biologie, ale jakási domesticita, která nabyla na významu v době průmyslové revoluce, kdy se oddělil domov od pracoviště. Toto rozdělení se stalo důvodem k diskriminaci žen ze strany zaměstnavatele vycházejícího z předpokladu, že žena se stará o děti a domácnost a muž ne.

Směřujeme ke spolupráci?

Role muže a ženy, tak jak jsou praktikovány, se jednotlivcům nemusejí zdát neuspokojivé, ale zároveň je třeba vidět, že je s nimi spojen obrovský tlak, který nutí ženy, aby se vzdávaly své úspěšnosti ve společnosti a nutí muže, aby svou roli na této úspěšnosti zakládali. Budou-li ovšem ženy dál strádat postavením druhořadých občanů, budou i muži dál strádat svou mocenskou pozicí.

Někteří se domnívají, že je prostě záležitostí civilizace, že jsou muži téměř vyloučeni z péče o další generaci. Jaká je to ale potom civilizace? Pokud je to civilizace, která tlumí dívky v rozvoji schopností a zájmů konkurujících zavedené představě o ženské roli a podněcuje chlapce k tomu, aby z nich byli silní a průbojní muži, a nevede je stejně jako dívky k úctě, něžnosti a potřebě pečovat, potom ženy ani muži nemohou očekávat, že muži skoncují s válkami a svět bude založen na spolupráci. Pokud bude naše společnost organizována na základě rozdílů mezi mužem a ženou spíše než na základě jejich podobnosti, bude se stále znovu a znovu zdůvodňovat i mnoho předsudků, které umožňují, aby tyto role beze změny fungovaly.

Připraveno podle knihy Ann Oakleyové Pohlaví, gender a společnost (Portál 2000). Na toto téma vyjde i kniha Carol Gilliganové O rozdílné psychologii žen a mužů (Portál 2001).