Co lásce pomáhá...

Pozorné naslouchání, když mi druhý něco sděluje

Neschopnost naslouchat, neochota mluvit o tom, o čem mluví druhý, může být závažnou překážkou na společné cestě a v rozvíjení vzájemného vztahu.

Pozorné naslouchání předpokládá, že se na druhého dívám, že udržuji oční kontakt a neodbíhám různými poznámkami od tématu. Samozřejmě, že pro hodně blízké lidi je typické, že jsou ve chvílích pohody natolik naladěni jeden na druhého, že je jasné, že se navzájem plně vnímají, i když na sebe nehledí.

Je dobré si ale uvědomit, že někdy druhý nemůže naslouchat zcela pozorně. Může být unaven nebo rozrušen natolik, že se mu energie k přijímání nových sdělení nedostává. Chci-li mluvit o něčem závažném, je také dobré pozornost si na druhém přímo vyžádat, upozornit partnera, že mu chci říct něco důležitého.

Projev porozumění

Ve vzájemném rozhovoru bývá velmi užitečné zopakovat svými slovy to, co mi právě druhý řekl. Je to zdánlivě banální, ale dáváme tím druhému šanci upřesnit, jak věci myslel, a šance na porozumění se tak zvyšuje. Shoda v komunikaci totiž není vůbec zadarmo. Mísí se do ní mnoho šumů. Zvlášť v komunikaci mezi mužem a ženou mohou mít oba pocit, že mluví o téže věci, a přitom tomu tak není. Často až vnější okolnosti, to, jak druhý jedná, nás skutečně ujistí, že jsme si rozuměli. Proto je nesmyslné žádat od partnerského vztahu úplné porozumění, nebo se dokonce ve jménu porozumění dožadovat toho, aby nám partner všechno říkal, všechno vysvětlil a všechno prožíval stejně.

Důležité ovšem je umět dát ve vztahu k druhému najevo porozumění pro něj jako pro osobu, i kdyby se mi třeba nelíbilo, co právě dělá. Z tohoto zážitku, že je někdo, kdo je mi blízko a kdo mě bere, i když se mnou ne vždy souhlasí, čerpají partneři v dobrém vztahu mnoho energie.

Pochvala za něco konkrétního

Pochvala by měla být vždy bezprostřední, tedy následovat co nejdříve po tom, co se mi na druhém něco líbilo, a měla by být pravdivá a nezištná. Důležité také je, aby nebyla hodnotící. To znamená neříkat, co udělal partner dobře nebo špatně, ale vyjádřit svůj pocit: mně se líbí, já obdivuji, mně imponuje, jak jsi to a to udělal. Tak ze sebe při pochvale nedělám hodnotícího rodiče, ale mluvím o sobě, o tom, co na mě udělalo dojem.

Dostatečně dlouhý společně strávený čas

Každý vztah potřebuje k tomu, aby se dobře rozvíjel, dostatečně dlouhý společně strávený čas, kdy se naplno věnujeme jeden druhému. Je většinou třeba – zvlášť jde-li o manžele s malými dětmi – si jej zajistit dostatečně cílevědomou organizací času. Uspořádat si společný oběd, jít společně na vycházku, provozovat nějaký sport, navštívit kulturní akci a pak o ní mluvit. Společná činnost totiž nejlépe umožní sdílet navzájem něco ze společných hodnot.

Mnoho lidí v manželství organizaci společného času zanedbává. Mají dojem, že jde o přepych, o jakousi nadstavbu, která být může, a nemusí. Pokud ale chtějí, aby jejich společný život nezplaněl, aby si navzájem byli schopni vytvářet zázemí, radil bych zajistit si alespoň jednou v týdnu společnou akci a pro manžele i část víkendu a dovolené. Jsou páry, které nemají několik let společnou dovolenou a pak zjišťují, že je pro ně najednou problém samostatně strávit společný týden. Odvykli komunikaci, nemají si co říct a naladění na druhého se vytratilo. Stali se rodiči a zapomněli, že jsou také partnery a milenci.

Humor

Humor je tím, co umožňuje podívat se s nadhledem na sebe sama a na životní obtíže i na partnera. Je znakem zdravých vztahů: nezraněných, neupjatých, neagresivních. Tam, kde si v páru můžeme dovolit humor, jsme k sobě pravděpodobně zdravě tolerantní.

Humorem se dá někdy vyřešit i vzájemné napětí. Někdy není třeba ke sdělení toho, co se mi nelíbí, závažných hovorů v hrobní atmosféře, ale je možné říct věc vtipem, nechat ji v druhém chvíli uležet, aby o ní mohl přemýšlet a vrátit se k ní později. Vážná věc sdělená s humorem nezatíží tolik atmosféru společně tráveného času. Humor by ovšem neměl být způsobem, jak se vyhýbáme řešení vzájemných rozporů a nedorozumění.

Dotyk, pohlazení a políbení v pravou chvíli

Za pravou chvíli považuji jedině tu, kdy mám potřebu takto se projevit. Tedy ne na požádání nebo ve chvíli, kdy se to takzvaně hodí, abychom násilně udrželi milou atmosféru. V mladých párech často jeden druhému dělá, „co mu na očích vidí“, protože cítí, že to druhý očekává. Čím je však pár zralejší, mělo by přibývat ryzosti, autentičnosti, každý takový projev je skutečným sdělením.