Nemilá vánoční překvapení

Vánoce jsou obdobím, kdy mnoho věcí citlivěji prožíváme a více si je bereme než jindy. Dochází i k nemilým překvapením, nedorozuměním a zklamáním. Na rozhovor o Vánocích jsme proto pozvali psychologa PhDr. Petra Goldmanna.

Je společné slavení vánočních svátků pro partnerský vztah něčím důležité?

Společné slavení svátků pomáhá vytvářet cykličnost času, ve kterém člověk nachází svou jistotu, tedy i společnou jistotu ve vztahu. To, že se některé události a oslavy opakují v pravidelném řádu, a přitom pokaždé trochu jinak, má význam pro naše očekávání. Víme, že se na něco společného můžeme těšit. Mít určitý výhled do budoucnosti, vědět, co mohu očekávat a mohu se na to i připravit, to všechno člověku dodává potřebnou jistotu a přispívá ke spokojenému prožívání vztahu.

O tom, co je společně strávený čas, mohou mít ovšem partneři rozdílnou představu. Jednomu může stačit společné sledování televize, druhý očekává třeba osobní rozhovor a příjemné intimní chvíle.

Leccos o tom, jak budou vypadat naše společné Vánoce, můžeme vyčíst již z toho, jakým způsobem každý z nás rád tráví volný čas během roku. Tak jako v jiných oblastech vztahu, i tady narazíme na potřebu vzájemné vstřícnosti. Smutné ovšem je, když se ani o svátcích jeden z partnerů není schopen odpoutat od své profese. Pokud se nejedná o výjimečné povolání, které předpokládá služby i o Vánocích, měl by se každý o svátcích snažit zastavit. Pokud se práce jednoho z partnerů stane i o svátcích pravidlem, jde o neduh, který společný život může ohrožovat.

Ale co když chce můj partner slavit svátky zcela jinak než já? On chce jet na hory a sportovat, já chci být doma, užít si stromeček, koledy a dárky.

Na způsob prožívání vánočních svátků býváme vázáni vzpomínkami z dětství a svým sentimentem více než na jiné svátky. Proto míváme o Vánocích vyhraněné představy, většinou spíše pozitivní, ale někdo je může mít spojeny i s nepříjemnými zážitky. Obojí nám ale může být k dobru, pokud jsme schopni se s partnerem dohodnout a předem poradit, jak by měly naše Vánoce vypadat. Taková porada před Vánocemi – a nejen před těmi prvními – by měla být povinná. Pochopitelně na tom lépe budou ti, jejichž původní rodiny slavily Vánoce podobným způsobem. Ale také ti, kteří mají jasnou představu o tom, co vlastně Vánoce jsou, co skutečně chtějí slavit. Tam, kde funguje spolupráce a každý nese nějaký podíl na oslavě, tam je všechno snazší. Situace se může naopak vyhrotit tam, kde funguje jen zkarikovaná podoba tradičních rolí, kdy muž očekává, že žena vše připraví a navaří a on si především odpočine u televize.

K Vánocům patří i dárky. Vypovídá nějak způsob dávání dárků o mém vztahu k partnerovi?

Myslím si, že zpočátku, kdy není pochyb o živosti vztahu, ne. I o našem způsobu dávání dárků totiž opět rozhoduje především praxe, kterou jsme si přinesli ze své původní rodiny. Ta může být velice odlišná od partnerovy, ať už co se týče vynaloženého úsilí na sehnání či přípravu dárku, nebo na míru vynaložených peněz. Později je to pro dvojici stále více otázka jejich vzájemného slaďování.

Dají se jmenovat nějaké nešvary při dávání dárků, kterých by se měl člověk vyvarovat?

Určitě není dobrá při dávání dárků jakákoliv manipulace druhým. Někdy může jít o velmi jemnou manipulaci, ke které máme sklon všichni. To když podlehneme tendenci dát dárek, který by se líbil nám samotným, aniž nás napadne, že ten druhý může mít zcela jiné přání. Někdy může být ale manipulace druhým i výraznější. To se stává tehdy, když dáváme dárek s více či méně vyjádřeným úmyslem, aby si partner uvědomil, co všechno pro něj dělám, případně jak se pro něj obětuji, jak by si mě měl vážit.

A co s lidmi v naší blízkosti, kteří neumějí přijímat dárky?

Jestliže má někdo rozpaky nebo dokonce obavy z dárku, bývá většinou problém skrytý hlouběji v jeho osobnosti. Přijímat dárky bývá nesnadné pro lidi, kteří nemají zkušenost s tím, že mohou dostat něco jen tak, bez zásluh, za nic. Ve své minulosti zažili, že dárek se dostává jen za dobré chování, za dobré známky ve škole či s jinou podmínkou. Tak se v člověku snadno vypěstuje určitý úzkostný postoj při přijímání dárků. Druhou skupinou, která má problém s přijímáním dárků, jsou lidé, kteří se přespříliš bojí manipulace se sebou samými a obávají se, že jakýkoliv dárek je už svojí podstatou druhému zavazuje a zbavuje svobody. Tato situace může nastat především tehdy, kdy dávání dárků není vzájemné, ať už z jakéhokoliv důvodu.

A co když se mi dárek nelíbí nebo nehodí? Je dobré se k dárku svobodně vyjádřit, nebo je lepší v každém případě dárek přijmout a o takových věcech mlčet?

K odpovědi na tuto otázku je třeba si jasně říct, proč se vlastně dárky dávají. Těch důvodů je několik: Dárek většinou nějakým způsobem zvýrazňuje danou chvíli, která má být odlišná od jiných, a podtrhuje její význam. Dárek také možná přináší druhému něco, co mu chybí. Ale hlavně chci dárkem udělat druhému radost. Nikoli dárkem samotným, ale skrze něj dávám najevo, že jsem rád, že druhého mám, že je mi blízký. Pokud přijmu toto prvotní, že smyslem všech darů je vyjádřit radost z naší vzájemné blízkosti, pak by mělo být spíše pravidlem se k dárkům nevyjadřovat. Daná věc se mi může nehodit, ale v této souvislosti to není důležité. Samozřejmě že jako dávající bych měl usilovat dát druhému to, co si myslím, že by jej mohlo potěšit. Na druhou stranu té nervozity, kterou někdy při výběru dárků člověk prožívá, by mě mělo zbavit vědomí, že důležité je si čímkoliv na blízkého člověka vzpomenout.

Je rozdíl v tom, jak dávají dárek ženy a muži?

Obecně se dá asi říct jen to, že muži bývají v dávání dárků věcnější, zatímco ženy dávají raději osobnější dárky. Víc asi ale záleží na osobní fantazii dárce a na jeho chuti si s dárkem pohrát. V tom nějaké nápadné rozdíly mezi muži a ženami nebývají.

Proč bývají lidé v rodině tak často průběhem Vánoc víceméně zklamáni?

Důvodů může být více, ale jeden je obecný. Když si řekneme, že zrovna k tomuto datu, jakoby na povel, budeme prožívat rodinnou pohodu a radovat se, je velmi pravděpodobné, že to nevyjde. Pokud budeme trvat na tom, co všude slyšíme, že Vánoce mají být svátky klidu, míru a pohody, tak na sebe nakládáme veliké břemeno. Vánoce jsou pak zatíženy očekáváním větší shody a harmonie, než jak ji prožíváme během roku, a to samo o sobě nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se shoda a harmonie naruší. Když k tomu připočteme situaci v průměrné rodině, kdy nepříliš bohatí a značně unavení lidé mají načasovat oslavu tak, aby kulminovala v jeden večer, nemůžeme se divit, že zklamaná očekávání – především dospělých – jsou spíše pravidlem. Muž a žena mívají jiné představy o prioritách Štědrého dne a děti netuší, proč jsou rodiče nervózní, když by se měli těšit na rozsvícený stromeček. Nakonec – vyladit očekávání menších dětí a pubertální skepsi těch odrostlých bývá pro každou rodinu vždycky náročným oříškem.

Jak se s takovým zklamáním vyrovnat?

Je asi třeba uvědomit si hned na začátku, že nejenom nemusíme, ale ani nemůžeme všechno stihnout, a že to nakonec ani není třeba. Člověk by měl být připraven spíše na to, že ho o Vánocích bude bolet hlava a že jeho partner bude nervózní a nepochopitelně protivný. Pak můžeme být už jen mile překvapeni, když nás tentokrát hlava bolet nebude, když se cukroví na poslední chvíli nepřipeče a když děti nebudou šílet tak, jak to mají ve zvyku převážnou většinu roku. Křesťané mají naštěstí tu výhodu, že mohou slavit především narození Ježíše Krista, a to bez ohledu na to, jak se vyvedou všechny vnější okolnosti, i bez ohledu na to, zda slaví Vánoce sami, nebo s někým jiným.