Nemilujeme se - ale proč ne? 1.

Několik dní poté, co jsem si přečetla Henriin článek o nemilovaní a nekomunikování, mi padl do rukou rozsáhlý referát právě na toto téma. Víte, že existuje celý vědní obor, který se zabývá výzkumem párů a psychologové, kteří celý svůj život nic jiného nedělají, než poslouchají manželské hádky? Živě, naplno, tak jak se odehrávají v každodenním životě. A počítají slova urážek a slova odpuštění a snaží se najít recept a zákonitost šťastného manželství. Neobjevili a ani asi nikdy neobjeví, proč se dva lidé milují, dokázali ale vypozorovat, co je smrtonosné pro každý vztah, která slova, věty a způsoby jednání vedou neomylně k zániku manželství a naopak jak se chovají ti, kteří spolu žijí šťastné a spokojeně až do smrti.

Každý z nás vytváří v průběhu svého života svůj imaginární model partnerství. Není to jen představa o princi na bílém koní a vysvobozené princezně, je to velice komplexní komposice toho, s čím přicházíme na svět, jaké chování máme vypozorované na svých rodičích, jak se sami cítíme ve vztahů k ním a jaké máme zkušenosti z našich dávných lásek.

Jedna v současné době velmi populární teorie škatulkuje lidi podle jejich modelového chování v partnerském vztahu do čtyř základních skupin a označuje je jako typ jistý, typ odmítavý, typ úzkostlivý nebo typ majetnický. Již podle názvu lze odhadnout, oč jde, sám sebe zařadit a vzpomenout si na tu či onu nešťastnou lásku. Teorie sice pěkně popisuje, že někteří lidé jsou takoví a jiní zase makoví, jedni studení jako lednice a druzí zase neuroticky na svém partnerovi závislí, je to zkrátka jejich styl. Je ale možné to změnit? Jsou ti lidé, kteří byli v dětství svými rodiči odmítání, již navěky vystrašení a budou vždy vytvářet úzkostlivý typ vztahů? A jsou ti, kteří na svá milostná zklamání reagovali potlačením všech pocitů a potřeb již navždy odsouzení k tomu být "odmítavý typ"?

Dobrá zpráva zní, že tomu tak není. Samozřejmě má člověk, kterému otevření a láskyplní rodiče pomohli vybudovat pozitivni představu o vztahu, jen výhodu a ty nejlepší předpoklady stát se "jistým" a nikoli úzkostlivým či odmítavým partnerem. Ale i to se může změnit a naopak, úzkostliví lidé se ve vztahů s člověkem "jistým" mohou časem o jeho lásce přesvědčit a zbavit se svého zbytečného strachu. Závěrem lze tedy říci, že partnerství ve většině případů neztroskotají na tom, jaký typ vztahů lidé vytváří. Na čem tedy?

Zcela nezávisle na tom, o jaký typ vztahů se jedna, v každém partnerství přijdou krizová období, čas nebezpečí rozpadu. Kdyby bylo manželství něco jako cesta, bylo by dobře na určitých místech umístit výstražné značky. První by by byly hned na začátku - v prvních letech manželství, další ve chvíli, kdy nejstarší dítě přichází do puberty a ještě další v době, kdy jsou děti z domů, kariéra vybudována, cíle naplněny. Přesto ale odborníci tvrdí, že ani krizové období samo rozpad manželství nezpůsobí. Zní to až překvapivě, ale psychologové jsou přesvědčení, že konec každé lásky je zakuklen už v jejím samém počátku. Pozorují a léta vyhodnocují chování mnoha dvojic a shodují se na jednom: na párech, které se později rozejdou nebo budou žít v dlouhodobě neuspokojivém vztahů, se to dá poznat již v prvních měsících. Již v té době spolu ti lidé "špatně komunikují", nesprávnost jejich komunikace je ale ještě úspěšně kompenzována vášní a zamilovaností.

...co to tedy ta špatná komunikace vlastně je? (alespoň podle odborníků)

Šťastné a nešťastné páry (rozdělme si je jen pro zjednodušení tak banálně na dvě skupiny) se od sebe neliší tím, zda se hádají, či nikoli, ale jakým způsobem se hádají. Každý konflikt má své dvě strany - zlobu a touhu po smíření. Mnozí lidé ale vidí pouze agresi svého partnera. Je opravdu překvapivé, jak jednoduše a jednodimensionálně se lidé hádají, bez ohledu na jejich vzdělání či sociální postavení. Podle těch opravdu odborných pozorování manželských hádek zaznívají právě uprostřed sporu ta nejostřejší slova, ve stejnou dobu padají ale také, ačkoli možná velmi skrytě, nabídky ke smíření.

Klíčem ke štěstí je umět nabídky smíru rozeznat a zareagovat na ně. Jestliže muž v průběhu hádky vztekle vykřikne "už toho mám dost", může to jeho partnerka chápat jako agresi a odpovědět "ty na mne pořád jen křičíš" a nebo přijmout tu samou větu jako výzvu k ukončení konfliktu: "máš pravdu, už toho bylo dost, o čem jsme to vlastně mluvili?". Šťastné páry, podle sledování psychologů, dokáží po čtyřech hádavých výstupech přijít s konstruktivním návrhem a od něj odvíjet další komunikaci, ty méně šťastné dvojice to dokáží až po osmi kolech hádky a ta opravdu beznadějná manželství se již dostala do stavu, ve kterém konflikt vlastně NIKDY nekončí, je jen potlačen až do doby dalšího výbuchu.

Šťastné dvojice jsou kreativní, žijí v razantním střídání konfliktu, humoru, náklonnosti, popichování se. Často dávají průchod svým citům, velmi často se odvolávají na své společně sny, plány a fantasie. Jsou to jejich záchytné kotvy, ke kterým se v okamžicích konfliktu upínají a od nich odvíjí konstruktivní jednání. Šťastný vztah se uskutečňuje mnoha různými způsoby zatímco nešťastné vztahy končí všechny velmi podobně.

Nešťastné páry lze prý tak dobře odhadnout, protože se při své komunikaci dopouštějí stále stejných chyb - pěti smrtelných komunikačních hříchů:

1. Zobecňování a kritika

Zobecňování, které se odvíjí od konkrétních situací. "To je celá ona, protivná a náladová" je výrok z nešťastného manželství, zatímco podobný, a přeci jiný výrok že "šťastného" vztahů by zněl "dneska je taková podrážděná, není divu, když má teď v práci tolik problémů".

Nešťastné vztahy se stále znovu a znovu dostávají do stejného bodů: Nás vztah nemůže dobře skončit, protože můj partner je právě takový, jaký je.

Kritická věta z takového vztahů by mohla znít například takto: "Proč nikdy nic pořádného neuděláš? Už jsem ti tisíckrát říkala, že máš vzít cestou domů benzín, ale na to ty kašleš"

2. Ospravedlňování je sice logickou reakci na kritiku, není ale konstruktivní, hádku eskaluje. Zní asi takto: "ano, máš pravdu, ale....." a je vždycky chápáno jako agrese, jako kdyby první část věty "ano, máš pravdu", ani neexistovala.

3. Pohrdání - k tomu dochází tehdy, když se negativní zobecněné myšlenky o partnerovi kumulují a kumulují až se změní ve vzájemné ponižující osočování, sarkasmus, ignorování a obrácení oči v sloup - smrtelný jed každého vztahů.

4. Ale i takový konflikt lze ještě eskalovat demonstrováním moci. Příkladem může být výrok: "Ať se ti to líbí nebo ne, stejně jdu dneska večer s kolegyni na víno a ty nemůžeš dělat vůbec nic." Jestliže totiž ponížení a urážky nestačí, je možné ještě partnerovi ukázat jeho vlastní bezmoc.

5. Na samém konci nešťastné komunikace je ústup. Partneři se vyhýbají pohledu do oči, neodpovídají na otázky, konec.