Tak pravila moje tchýně, když si vyzvedávala miminko na pravidelnou odpolední procházku. Už ani nevím proč. Vím ale, že tohle přání se jí jen těžko vyplní…
Někomu prostě není dáno, aby do oné unifikované normálnosti dospěl. Nevím, kolik takových případů běhá po světě, ale jsem rozhodně jeden z nich. Moje "znormálnění" vzdali dokonce i páni psychiatři, protože nejspíš pochopili, že bych normální život nejspíš nepřežila.
Se svým handicapem jsem se naučila docela slušně žít. Jen jsem musela oželet takové ty běžné záležitosti, jakými je zaměstnání, vyšší vzdělání (divím se, že jsem se svou vyhraněnou sociopatií vůbec dokončila školu střední), romantická láska, manželství, rodina…
Pravda, provdala jsem se, ale tak nějak jinak, bez touhy po dětech, bez touhy po společném stárnutí, tak nějak z hecu. Dopadlo to špatně. Do roka a do dne od rozchodu s prvním manželem jsem měla druhého manžela a v břiše sedm měsíců staré miminko.
Stalo se to, co nikdo - tím méně pak já - neočekával. Ne, nehrály v tom roli biologické hodiny nebo náhlá změna smýšlení; prostě se to stalo. Příliš jsem spoléhala na to, že mají lékaři pravdu, a že bez jejich pomoci rozhodně neotěhotním. Se svým nynějším manželem jsem začala žít 16. února. Pátého května jsem měla pozitivní těhotenský test.
Když jsem tuto skutečnost začala sdělovat do světa, nejdříve mi to nikdo nevěřil. A pokud už uvěřil, nejspíš počítal s tím, že si dítě nenechám - protože takový magor jako jsem já přece nemůže mít dítě. Zvlášť když ho nikdy ani mít nechtěl.
Ne snad, že bych neměla ráda děti. Nepropadala jsem sice nikdy záchvatům něhy při pohledu na kočárek a mimina mých kamarádek, která mi byla čas od času vkládána do náručí pro naaranžování další zběsilé fotografie, ve mně žádný mateřský cit neprobouzela. S dětmi mne bavilo blbnout, dělat si ze slaných tyčinek upíří zuby a honit se po baráku, vyprávět jim nesmyslné a bizarní pohádky, stavět domečky ze stavebnice… bodejť ne. Většina psychiatrů, kteří mne kdy dostali do drápů, se shodla na tom, že jsem těžce infantilní. Jsem. Letos jsem si k vánocům opravdu moc přála středověké Lego, protože je tam svítící duch. Když mi tchýně nabízela "za miminko" kožich, docela vážně jsem uvažovala o tom, kolik by za něj bylo Kinder vajíček, kdybych ho střelila. A tak podobně.
Nakonec se mé okolí jakž takž smířilo s představou, že budu mít dítě. Začala etapa shovívavých úsměvů a podoteků typu "jen počkej, jak se změníš", "mateřství tě vyléčí" atd. Jenže já tušila, že to na mně platit nebude. Na to jsem příliš velký cvok.
Nemýlila jsem se. Jakmile se náš syn vyklubal na světlo světa, začala jsem se bedlivě pozorovat, jestli se náhodou nezačínám měnit. Vzpomínala jsem na všechny své kamarádky - matky. Na to, jak byly přestrašené, úzkostlivé, jak se nedokázaly od miminka odloučit a co horšího, nedokázaly ani o ničem jiném mluvit, což mi přišlo jako naprostá tragédie. Pozorovala jsem se, jestli se náhodou nezačínám měnit ve slepici. Nebo přesněji řečeno v kvočnu.
Nic! Prvních pár týdnů mi dělalo problém pochopit, že Stáník není jenom půjčený, že je můj a mám ho napořád. Vzpomínám si, jak jsem se manžela jednou zeptala, jestli mu smím dát pusu. Ode dne, kdy mi vyšel pozitivní TT, jsem malého brala jako JEHO dítě. Že je taky moje, to mi tak úplně nedošlo dodnes. Jistě, mám ho ráda, starám se o něj, pozoruji ho, mluvím o něm (i když ne pořád), ale takové to pyšné dmutí hrudi "já jsem MATKA", to se nedostavilo. Jsem pořád stejná, jak s povzdechem zkonstatovali moji přátelé a má rodina.
Pořád mne ještě nedojímají filmy s dětským hlavním hrdinou.
Reklamy s usměvavými miminky mi nevyloudí na tváři přihlouplý úsměv.
Pořád mám chuť na cigáro a na Gambrinus. (Ale držím se.)
Kupuji si trička s "pubertálními" vtípky. Poslední úlovek - tričko, které má na zádech nápis YOU DIRTY, DIRTY BASTARD! - okomentovala moje máti slovy: "Proboha a to chceš nosit? Vždyť jsi matka!!!" Chci a nosím, mami.
Škemrám na manželovi Kinder vajíčka a vztekám se, když uvnitř není figurka, ale jen blbá skládačka.
Nedokážu se naučit, jak se zapíná karma. Že bych zvládla vázání šátku na nošení mimina, o tom nemůže být ani řeči.
Pořád mám ten svůj humor, kterému - opět dle mé matky - "může jen těžko někdo rozumět". Jakmile začnu rozebírat něco jako "proč se světlík jmenuje světlík, když je v něm většinou tma", chudák můj manžel šílí.
A pořád ještě chci k Ježíšku to středověké Lego, i když je mi jasné, že ho nedostanu.
Náš syn nebude mít maminku, která peče na vánoce patnáct druhů cukroví a jejíž zástěra voní medem a mlékem. Nebude mít maminku z reklamy na Tofifee. Ani z reklamy na Ramu. Možná se za mne bude stydět, protože nenosím kostým, nechodím k holiči ani na manikůru, nelakuju si nehty a někdy mluvím sprostě.
Na druhé straně bude mít maminku, které je šumafuk, jaké přinese ze školy známky, jakou hračku rozbije, které kalhoty roztrhá a se kterým kamarádem se popere.
Nevím, jestli bude spokojený. Tyhle věci se nedají dopředu odhadnout. Vím jen, že bych si moc přála, aby byl šťastný. Aby nikdy nepoznal takovou sprchu jako jsem zažila já, když jsem se v první třídě chtěla své "úplně normální" mamince pochlubit vysvědčením, na kterém byla jen jedna jediná dvojka - ze psaní.
Moje "úplně normální" maminka namísto pochvaly vytáhla své vysvědčení a káravým tónem mne upozornila na to, že ona měla samé jedničky.
Přála bych si, aby věděl, že ho já i jeho tatínek milujeme takového, jaký je a takového, jaký bude… a jen tiše doufám, že i on bude schopen nás milovat takové, jací jsme.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.