Určitě znáte nějakého člověka, o němž se dá říct, že je nevyčerpatelnou zásobárnou pozitivní energie. Až donedávna jsem si tohle myslel o Marii. Naše předposlední setkání mě ovšem vyděsilo.
Marie, moje bývala kolegyně z jedné firmy. Pětatřicet let, vdaná, matka dvou synů. Usměvavá a obětavá. Spolehlivá úřednice. Prostě typ, s nimž se i při letmém setkání na ulici nenudíte. Tak jsem ji měl v hlavě zapsanou.
Není to tak dlouho, co mě zaskočila. Uplakanou jsem ji totiž nikdy předtím neviděl. Teď stála na tramvajové zastávce s opuchlýma očima. Žádné vtípky jako obvykle. Byla to jiná Marie. Takhle vypadají ženy, které probrečí večer a noc.
V těch několika vteřinách mně přicházelo na mysl jen to nejhorší. Někomu z její rodiny se zřejmě přihodilo něco zlého. Dětem? Manželovi? Rodičům? Nebo jí samotné? Jede snad od lekáře, který u ní objevil zákeřnou nemoc? Odhadoval jsem, že příčinou pláče je něco tragického. Přiznám se, že v takových situacích se neumím ptát. Marie mi naštěstí vše podstatné vyklopila.
"Představ si, včera jsme se rozešli," vzlykla a chytla si nos. "Ty se rozvádíš?" ptám se. "Ale ne, nerozvádím. Teda zatím... Já se rozešla s milencem."
Ulevilo se mi. Všichni, které jsem před chvilkou v duchu viděl na smrtelných postelích, jsou zdravotně v pořádku. I Marie je zdravá. Její slzy signalizuji pouze jistou nouzi. Rozešla se s milencem. Je mi do smíchu, ale vyprsknout si nedovolím.
"Já se zblázním, jsem úplně hotová, zralá na Bohnice," lituje se Marie. Dovoluji si oponovat, že lidé zralí na pobyt v psychiatrické léčebně mají zpravidla vážnější problémy. Neslyší mě a vypráví dál. Nikdy bych nevěřil, co všechno jsou ženy ochotné povědět. O tom chlápkovi, který se s ní rozešel, vím skoro všechno. Stačilo pět minut poslouchat. A Marie zašla tak daleko, že jsem se dostal do pozice čtenáře erotického časopisu. Když udělala pomlku, znovu vzlykla a zřejmě předpokládala, že bude litována.
"Sex je pouze sportovně-technická disciplína," povídám s mírnou nadsázkou, "kvůli tomu by se snad ani brečet nemělo". Marie vykulila oči a vypadala, že by se ráda pohádala. "Tak abys věděl, to nebylo tak, jak si myslíš. Šlo nám to oběma přes srdíčko." Věděl jsem, že výměna názorů na toto téma by mohla pokračovat ještě několik hodin. Hormony, pudy, chemie, chtíč - a ona by do toho chtěla motat srdce a duši. Ta hysterická neochota přiznat barvu a nazvat celou záležitost pravým jménem mi připadala krajně nesportovní. Už jsem to nechtěl dál poslouchat, a tak mě nakonec vysvobodilo, že jsme oba pospíchali do práce. "Netrap se tím, je to jenom sport," řekl jsem na rozloučenou. "Seš vobyčejnej cynik," odpověděla Marie.
Divné setkání. Zůstalo mi v hlavě a navíc mě nutilo přemýšlet o dalších postavách, kterých se tento příběh dotýká. Představil jsem si, že jsem její manžel a hned se mi udělalo zle. Ani role pubertálního syna, který třeba ví, že jeho máma se propojuje s cizím chlápkem takzvaně přes srdíčko, mi nepřišla moc zábavná. Nakonec mě štvalo, že jsem vůbec Marii potkal a ona mě nainfikovala svým problémem. Mistrně mi ho uložila do paměti, jen co je pravda. Až jsem podlehl pokušení, že si ten příběh dofabuluji. Jak to asi může dopadnout? Co když se sportovkyně sklidní a prospěje tím celé své rodině? Anebo to skončí rozvodem? Nápadité rozuzlení jsem stále nemohl vymyslet. I motiv domácího násilí jsem zavrhnul jako tuctový. S příběhem by mohla zacloumat nečekaná figura. Astroložka, kněz, gynekolog. Ne, pořád to není ono, povzbuzoval jsem svou fantazii. A nic.
Asi za týden jsem opět na tramvajové zastávce potkal Marii. Tentokrát to byla skutečně ona. Vysmátá a spokojená.
"Tak už je to dobrý, včera jsme se udobřili. Bylo to sladký," sdělila mi vychloubačně. Podle tónu, jaký pro tohle sdělení zvolila, jsem to odhadnul na desetiboj. Pak jsem začal kýchat a z očí mi tekly slzy. Normální alergický záchvat!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.